Předurčeni

7.

Gustav

„Co tu dělá?“ špitnu na sestru.

„Pozvali jsme ji. Dlouho jsme ji neviděli,“ prohodí s úsměvem, „jsem tak ráda, že přijela.“

„Jak dlouho tu bude?“ její nadšení rozhodně neopětuju.

„Do konce dubna.“

„Jako vážně? Děláš si srandu žejo?“ vytřeštím oči.

„Ne! Co s ní pořád máš. Nikdy ti nic neudělala, tak proč se k ní chováš tak neohrabaně?“ vybafne na mě.

„Co je ti potom. Dokud tu bude ona, mě tu nikdo neuvidí, vyřiď to našim,“ otočím se na patě a jdu pryč. Nenechám tu po sobě štěkat.

Nina mi ještě něco říká, ale já ji nevnímám, zabouchnu za sebou dveře a akorát když nastupuju do auta, objeví se na příjezdové cestě máma s tátou. Náš rozhovor netrvá dlouho. Objasním jim situaci, oni ani nestihnou zareagovat a já už mizím pryč.

Ještě, že jsem se před rokem přestěhoval do vlastního bytu, protože měsíc s Maëlys pod jednou střechou by jeden z nás nemusel přežít.

Jestli jsem se radoval, že mám vyhráno, tak to bylo velmi předčasné, protože před bytem už mě čeká táta a dialog s ním mě tentokrát nemine. Jak se sem dostal dřív než já, opravdu netuším - asi má teleport, létající auto nebo zkrátka zná Oslo líp než já a ví, kterými uličkami se má propléct, aby se vyhnul zácpám kolem Holmenkollenu, ve kterých jsem trčel já.

„To nemyslíš vážně,“ začne, když ho pustím do bytu.

„Myslím to smrtelně vážně. Můžete chodit vy za mnou, ale mě nečekejte,“ neustoupím.

„Nech toho Gusi,“ prohodí ledabyle s poloúsměvem, který moc dobře znám a kterým mě dokáže vždycky náramně vytočit.

Výborně jenom přijede Maëlys a už jsou problémy. A kdo je samozřejmě ten nejhorší? No jasně že já.

„Radši už běž, prosím. Pořešíme to jindy,“ opravdu se s ním nechci hádat.

Vyprovodím ho ke dveřím a když už je na prahu, spustí znova a mnohem rázněji: „Ne, ty teď půjdeš se mnou a omluvíš se jí.“

„A za co bych se měl jako omlouvat?“ uchechtnu se.

Opravdu mě nenapadá jediný důvod, za co bych se té cácoře měl omlouvat. Jen tak mi vejde do domu, přilepí se na mou rodinu a hned je středem pozornosti. Ostatně jako vždycky když přijde do společnosti - protože ona je přece ONA.

„Za to, jak se chováš. Jak malé děcko,“ vychrlí na mě.

Můj pohár trpělivosti právě přetekl a opřu se do něj: „Nech mě už konečně žít a přestaň mi říkat, co mám a nemám dělat.“
Už chce odpovědět, ale prostor mu nenechám. Krev mi bublá v žilách.
„Kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Nebyl jsi tu. Nebyl jsi se mnou. Nezajímal ses o mně! Tak proč zrovna teď tě velice zajímám?“ vmetu mu do tváře a zabouchnu za ním dveře.

Naštvaně se vrátím do kuchyně a opřu se o kuchyňskou linku.

Někdy mě opravdu pije krev. Chová se jako otec roku, ale kde byl celá ta léta? Vždycky mě dali k babičce s dědou, později chůvám a oba jezdili po světě. Nebyl to jenom biatlon. Byli to všemožné destinace světa, dovolené a zkrátka zážitky, u kterých mě nepotřebovali, a které chtěli zažít sami, bez otravného vřískotu dětí. Chtěli si užívat života, protože oba byli mladí a plní energie. Až s narozením Niny se oba dva usadili a otec věnoval plnou péči jí. Jeho malé princezničce, které snesl modré z nebe.

Mamce jsem to neměl nikdy za zlé. Neměla to se mnou lehké a už od mala se o mně starala sama. Holka ve dvaceti, která má malé dítě a je sama, bez partnera. Představa, že já mám teď 4leté dítě - nemyslitelné. S příchodem Sturly ji to ale stáhlo víc k němu než ke mně. Byl jsem ta překážka, kterou věčně museli obskakovat. Cítil jsem se jako páté kolo u vozu, i když ona mě vždy dokázala uklidnit, že to tak není. Milovala mě a dávala mi lásku. Byl a stále jsem její malý rytíř, který všechno a všechny porazí. Od útlého věku jsem se učil vší samostatni, abych jim ulehčil starost o mně. Mamka to dokázala ocenit, pochválila mě, byla na mě pyšná. On nikdy, ten viděl vždycky jenom moje sportovní úspěchy, za které si připisoval zásluhy.

S odstupem času už částečně dokážu pochopit, proč mě nechtěli všude s sebou. Jsem v jejich letech a taky si užívám volnosti, svobody a představa založení rodiny je hodně vzdálená. Ale v tom momentu, kdy jsem byl 6leté dítě, které bylo 2 měsíce s úplně cizí ženskou a oni si trajdali po světě, jsem se cítil hrozně. A na ty pocity nikdy nezapomenu. Dusí mě! Sžírají! Nutí mě vracet se do minulosti.

Pevně stisknu okraj stolu a z plna hrdla nechám bytem znít svůj křik: „Kurva!“

Hodím na sebe sportovní oblečení a zavřu se do posilovny, kde ze sebe dostanu všechnu nahromaděnou zlost.

Celý zpocený zalezu do sprchy, kde mě studené kapky vody pomůžou srovnat si myšlenky a hlavou mi znova projede věta, kterou jsem nechtěl říct. Začínám si pomalu uvědomovat, jak strašné to ode mě bylo. Tohle byl přesně důvod, proč jsem naši konverzaci chtěl ukončit dřív, než jeden z nás řekne něco, čeho bude litovat. Tak jako já teď lituju svých slov. Tohle si nezasloužil. Nebyl vždy příkladný otec, ale byl to můj otec, kterému taky za hodně vděčím. Díky němu je mamka šťastná a to je pro mě nejdůležitější.

Zamířím tedy zpět do mého rodného domu. Najdu ho v kůlně, jak maže běžky, jako vždycky, když chce být sám.

Opřu se o práh dveří a promluvím na něj, i když je ke mně otočený zády: „Omlouvám se. Nechtěl jsem...“

„Já jsem ten, kdo by se měl omluvit...“ řekne sklesle.

Naštěstí náš rozhovor pokračuje klidně, všechno si vyjasníme a společně dojdeme - v rámci možností a v mezích naší tvrdohlavosti - zdarného závěru. Na usmíření jsem mu slíbil věc, kterou bych nikdy neodsouhlasil, ale měl až moc argumentů, kterým nešlo odporovat. Nakonec má ji mít a mě nezbývá než překousnout nenávist k Maëlys a trochu jí tu zpříjemnit pobyt.

~

Otvírá se nám tu otázka vztahu Sturla - Gustav.🤔 Překvapil vás Gustavův názor a pohled svá dětská léta?

Jinak zpříjemnění pobytu již brzy.😉

AKS🌌