Předurčeni

4.

O 5 let později.

Maëlys

Stojím nad hrobem mojí spřízněné duše,
mého dvojčete,
člověka, který o mně věděl všechno,
člověka, se kterým jsem zažila všechny ztřeštěné vzpomínky,
člověka, se kterým jsem trávila každý den,
člověka, díky kterému jsem se cítila, že pro někoho něco znamenám.
Stojím nad hrobem Madeleine, mojí nejlepší kamarádky.

Rozhodně dnes nejsem jediná, která se ji rozhodla navštívit. Dnes je to totiž přesně jeden rok od její smrti. Přemohlo ji zákeřné monstrum. V tak mladém věku se jí zmocnila leukémie neboli rakovina krve.

Dodnes jsem se z toho dostatečně nevzpamatovala, ani nevím, jestli to někdy dokážu. Nikdy už to ale nebude stejné jako předtím. Všechno se to stalo strašně rychle. Koncem léta jí diagnostikovali tuhle zrádnou nemoc a své vysněné olympiády už se nedožila.

Slzy nechám stékat po tvářích, žluté tulipány, její oblíbené, vložím do vázy, zapálím svíčku a dám ji do jedné z prázdných luceren. Strávím tu ještě několik minut. Nejsem schopná odejít a nechat ji tu. Nakonec mě až přicházející lidé vyruší a já opustím toto místo, abych jim také dopřála soukromou chvíli s jejich známou.

Domů se nějak došoukám, ale ještě než se bezmocně svalím na postel, čapnu v kůlně svoje běžky a vyrazím na upravenou stopu za našim domem. Cestou se mi vybavuje, jak jsme tu společně s Madie jezdili. Přesně vím, ve které zatáčce se poprvé vysekala, proto ji nyní raději projíždím s opatrností, abych neskončila stejně jako ona, se zlomeninou. Po táhlém stoupání se dostanu na nejvyšší bod této trasy. Je tu opuštěná lavička, které využiji a zaberu si na ní místo. Kochám se údolím své milované vesničky a vzpomínám na slova Madeleine.

„Já už se na olympiádu nepodívám,“ hlesla smutně.

„To neříkej,“ snažila jsem se o slova podpory a povzbuzení. Přece to nemůže vzdát a odejít, vždyť je jí teprve dvacet tři let, pomyslela jsem si tehdy. Ale smrt se na věk neptá.

„Ale jo, Maëlys. Vždyť se na mě podívej. Ležím v nemocnici,“ bloudila očima po místnosti, po všech těch bílých stěnách, pípajících přístrojích a sterilním prostředí.

„Dostaneš se z toho. Všechno zvládneš,“ uklidňovala jsem ji.

„Necítím se nejlíp a i kdybych se z toho někdy dostala, nemám šanci trénovat na takové úrovni.“

„Klidně tam s tebou pojedu jako divák,“ ujišťovala jsem ji, ale nad touto možností jen zákroutí hlavou.

„Slib mi, že ty tam pojedeš a budeš závodit. Slib mi, že ty tu medaili získáš. Za nás obě,“ zadívala se mi do očí.

„Madie, vždyť víš, že na to nemám. Já do toho světa nepatřím,“ protestovala jsem, ale viděla jsem v kamarádce zklamání.

„Udělej to prosím pro mě,“ zašeptala.

Nemohla jsem ji odmítnout. Nemohla jsem říct ne. Do všeho jsme vždycky šly spolu. Podporovaly jsme se navzájem a to, co chtěla ona, jsem si pro ni přála i já, tak jako to, co jsem chtěla já, přála ona mně. Její sen byl tudíž i můj sen, tak jako můj sen byl její.

„Splním ti ho. Jedna z nás se na olympiádu podívá,“ stiskla jsem jí ruku.

„Děkuji,“ řekla křehce a přemohla ji únava.

Za pár dní mi volala její mamka. Ten den jsem akorát slavila úspěšně složenou zkoušku. Nemusela nic říkat, její vzlyky byly víc jak slova, mluvily za vše.

Ano, slíbila jsem jí, že se budu naplno věnovat biatlonu. Sportu, který pro mě už před dvěma lety skončil a sportu, pro který ona žila. Za celý dlouhý rok jsem pro to ale nic neudělala. Vlastně když to vezmu kolem a kolem, tak za celý rok jsem neudělala v žádném směru vůbec nic. Shroutila jsem se, sekla jsem se školou, odmítala jsem jakoukoliv interakci s lidma a nakonec jsem skončila u psychologa, kterému se podařilo mě dát do stavu, abych vůbec na tomto světě fungovala. Ale dnešek se tím mění. Jsem rozhodnutá vrátit se k biatlonu a za tři roky chci stát na startu olympijského závodu. Musím to udělat. Ne pro sebe, ale pro ni.

Hned druhého dne se chopím opět běžek a jdu si dát dvouhodinový trénink. Odpoledne se pak stavím za svým trenérem ze žákovských let v našem místním klubu ve Villard.

„Návrat po tak dlouhé době bude těžký. Navíc už ani nepatříš do juniorů a probít se až do svěťáku, no nevím,“ snaží se mě odradit.

„Udělám pro to všechno,“ řeknu rezolutně.

„Vážně to chceš?“ ujišťuje se.

Načež rozhodně přikývnu a společně se tedy domluvíme na individuálním tréninkovém plánu, který mi poskytne. 

Po měsíci, kdy každý den nedělám nic jiného, než že se tvrdě opírám do přípravy, se mi začne život konečně obracet k lepšímu. Vidím v něm smysl a mám vidinu, za čím se hnát. Přesně vím, čeho chci dosáhnout. Už jen tak bezcílně neležím doma a neutápím se v minulosti. Něčeho jsem se chytla a až samotnou mě to překvapuje. Také musím uznat, že mě to dělá šťastnou. Myslím, že svůj podíl na tom má i to, že fyzická bolest přebíjí tu psychickou.

V sobotu se zúčastním jednoho ze závodu francouzského poháru právě ve svém rodném městečku. Konkrétně sprintu. Skončím v první pětce a nebudu lhát, i když zde samozřejmě chyběla všechna francouzská esa, jak áčko, béčko tak i junioři, mám ze svého umístění radost. Vidím v sobě posun a žene mě to dál.

Když po cestě domů procházím kolem jejího domu, na své hrudi ucítím divné sevření. Není to však ten mě dost známý tlak. Je to spíš jako hřejivý pocit, který mi dává najevo, že dělám správnou věc. Aspoň já si to tak vykládám...

~

Jelikož zítra budu bez připojení k internetu, vydávám novou kapitolu už dnes. Doufám, že se nezlobíte.😌

Trošku posun v časové ose a taky jedna tragická událost😪, která Maëlys otevře ještě zajímavé možnosti.🤭 So stay tuned.😉

Všem děkuji za milé ohlasy k minulé kapitole. Jste skvělý.💗

AKS🌌