Předurčeni

2.

Maëlys

Doma už mě s otevřenou náručí vítá máma. Samozřejmě se nevyhnu zpovědi o tom, jak bylo. Jsem celkem výřečný člověk, takže jí všechno povyprávím od A do Z a nevynechám nejmenší detail. Možná jen o té medaili, která se tísní v malém prostoru mé kapsy a která už nepatrně vykukuje ven, jí neřeknu.

„Zdar ségra, nebyla jsi teď někdy pryč, dlouho jsem tě neviděla,“ sejde ze schodů s naprosto vážným výrazem Inès.

Upřímně nevím, jestli dělá blbou nebo si opravdu nevšimla, že jsem tři týdny nebyla doma.

„Já a pryč? Prosím tě neblázni, kam bych jezdila,“ svraštím obočí do nechápavého výrazu a snažím se zadržet smích.

Po tom, co si mě podezřívavě přejede pohledem, klidně dodám: „Vždyť jsem ti ve čtvrtek donesla tu knížku anatomie.“

Mamka vzniklou situaci sleduje celá rudá z kuchyně. Tu knížku jí samozřejmě přinesla ona. Já jsem si jen vzpomněla, že se mamka přes telefon zmiňovala, že kvůli té její, cituji, pitomé knížce musela až do Grenoblu. No a tak jsem využila situace si skvěle vystřelit z mé o rok starší sestry.

„To jsi byla ty jo? Tak díky,“ uzná s úsměvem, poplácá mě po rameni a dál se věnuje činnosti, kvůli které vylezla z pokoje.

Na druhou stranu se nedivím, že vůbec neví. Celé dny tráví zavřená v pokoji a vylézá jen když je to krajně nezbytné. Drtí se různé latinské pojmy, několika stránkové knihy a zápisy na důležitou zkoušku, která ji za pár dní čeká. Takže mě ani nepřekvapuje, že o mojí existenci nemá tušení a ani jí to nezazlívám.

Zato Manon, ta je informována úplně o všem a nic jí neuteče.

„S Adamem jsme koukali na stíhačky a řeknu ti na ležce máš dost dobrej zadek,“ vybalí na mě jakmile ji zahlédnu na gauči v obýváku. Málem vyprsknu vodu, které jsem se akorát napila.

„Kam čumíš proboha?“ zděsím se, „příště budu nervovat, že mi lidi kontrolujou i zadek.“

„Klid i Adam ti ho chválí,“ zasměje se.

„To, že mi náš milovaný bratránek pochválí zadnici neznamená, že jsem klidnější.“

„Tak posuď sama,“ vrazí mi před obličej svůj mobil s fotkou ze střelnice.

„No páni, fakt nevypadá nejhůř,“ uznale pokývu hlavou nad vlastním pozadím, „ale stejně radši příště sledujte terče.“

„Nic neslibuju,“ usměje se lišácky moje nejstarší sestra.

Nechám ji v místnosti a raději si jdu do pokoje vybalit věci. Po třech týdnech mimo domov je toho špinavého propoceného oblečení nějak hodně, proto rovnou zapnu i pračku. Později ještě seběhnu do kůlny namazat si svoje tréninkové běžky, ať jsou připravené na další dny. Zabere to pár desítek minut, proto když zamykám menší domek na dvoře naší zahrady, je už tma. Přesto si všimnu modrého auta na příjezdové cestě. Asi nějaký tátův kamarád, usoudím a bez dalších zdržovaní mířím domů.

„Tady jsi. Dívej, kdo přijel,“ upozorní mě ve dveřích máma a nasměruje můj zrak do obýváku.

V křesle opravdu sedí tátův kamarád a můj nejoblíbenější člověk, kterého jsem strašně dlouho neviděla.

„Ahoj Sturlo, propána, co tu děláš?“ vrhnu se mu do objetí.

Když jsem byla menší často k nám jezdíval, i s rodinou, a my zase za nimi do Norska. Jsou s tátou dobří přátelé.

„Přijel jsem se podívat na Gustavovi závody,“ pokyne hlavou ke svému synovi, který sedí naproti něj a jehož přítomnost jsem zaregistrovala až nyní, „no a s Martinem jsme se domluvili, že se stavíme. Jen na chvíli. Zítra už pokračujeme do rakouských alp trénovat fyzičku.“

„Aha, to je fajn. Moc ráda tě vidím. Teda vás oba,“ věnuji úsměv i Gustavovi, který mi ho hořce opětuje, ale nijak víc to neřeším a raději pokračuji v konverzaci se Sturlou: „Kdybych věděla, že jsi byl v Les Rousses taky, mohli jsme se potkat.“

„Přijel jsem až na poslední závod. Všechno bylo dost na rychlo. No a když jsem tě dneska hledal, už jste byli pryč,“ vysvětluje.

„Jo, jeli jsme brzo,“ přitakám.

Bavíme se tak ještě dlouho, než mě zmůže únava a odejdu do pokoje. Avšak v mojí posteli už někdo leží.

„Ehm...nespletl sis dveře náhodou?“ založím si ruce na hrudi.

Samozřejmě že se v mém království nachází Gustav. Popravdě ani jsem si nevšimla, že by odcházel z obýváku. Ale co mě momentálně štve nejvíc je jeho přítomnost v mojí posteli.

„Nech mě spát,“ zamumlá.

„No nenechám. Padej z mojí postele,“ snažím se ho svalit, ale marně, „nejlíp i z tohoto pokoje,“ dodám, když se mi to nedaří.

„Člověk má po náročném mistrovství a ty ho nenecháš ani v klidu vyspat,“ protestuje dál.

„Ty že máš po náročném mistrovství?“ z plna hrdla se zasměju.

„No rozhodně jsem se tam neflákal tak jako ty,“ vyšvihne se do sedu.

Vida, že to jde. Zvedá se jak laňka.

„Jo, protože ty ses flákal ještě víc než já,“ zašeptám spíš tak pro sebe.

Jenže on má uši všude.
„Ty jsi tak namyšlená a arogantní,“ reaguje na mou poznámku.

„Já, jo?“ překvapeně se uchechtnu.

„Jo, přímo to z tebe srší,“ zašermuje mi rukama před obličejem.

„Víš co, vypadni a spi si, kde chceš,“ už dost naštvaně zvýším hlas.

Kupodivu poslechne a opravdu bez dalších připomínek zmizí.

Co to sakra mělo být? Doslova má dole pokoj pro hosty, tak proč jako šel vůbec ke mně? Co si od toho jako sliboval? Že ho nechám spát ve vlastní posteli a řeknu mu: Ano, mistře Laegreid, hezky se vyspěte, já si ustelu na zemi.

Býval to hodný kluk a celkem jsme si jako menší, když jsme se sem tam potkali, rozuměli. Ale to jak mi posledních pár let pije krev, neskutečný. Holt puberta si s ním dala záležet.

~

Na úvod sem hodím ještě jednu kapitolu, ať vás naladím na pokračování.😊 Příště bude vyprávění z pohledu Gustava - co vy na to? Jaký názor má podle vás Gus na Maëlys?🤔

AKS🌌