Předurčeni

3.

Gustav

Konečně jsme vypadli. Od začátku jsem říkal, že tam nechci jet, ale táta na tom trval. Ne, že bych nechtěl vidět Martina to ne. Obdivuju ho a pokaždé je mi ctí ho vidět a říct si s ním pár slov, ale ta jeho mařena mě bude strašit všude.

Namyšlené, rozmazlené děcko, které se díky svému jménu pořád drží v reprezentaci. Nevím, jestli si ji tam nechávají jen tak pro legraci, jako ozdobu nebo proč. Výsledky nejezdí, jenom vždycky machruje na trénincích a v závodě nic. Francie má úžasnou základnu mladých talentů, juniorek, které pro tento sport obětovaly úplně všechno a dělají všechno proto, aby se zlepšovaly, a přesto na vrcholové závody místo nich jezdí právě Maëlys. Moje jméno je díky mému otci taky ve světě biatlonu známé, ale nikdy jsem za něj nezískal žádnou protekci. Nikdo mi nikdy nedal nic zadarmo a nenadržoval mi. Všechno jsem si poctivě vydřel sám a vážím si toho, jakou pozici v našem týmu mám.

Zato ve mně všichni vidí vycházející hvězdu.

Nebudu lhát, lehce mě to děsí a poslední dobou i omezuje. Snažím se to nevnímat a nepřipouštět, ale nemyslete na to, když vám to při každém rozhovoru všichni připomínají. Ale na druhou stranu si říkám, že je mi teprve devatenáct a už mě všichni berou jako jistotu biatlonu. Obětoval jsem tomuto sportu všechno, podřizuje se mu celý můj život, tak proč v něm nebýt úspěšný a nedopřát si slávy a uznání okolí. To se vám přeci jen tak nepodaří.

„No tak. Kde je máš? Honem ukazuj,“ spustí okamžitě, jakmile dorazíme domů, moje mladší sestra Nina.

„Co?“ nechápavě svraštím obočí.

„No medaile přece,“ pronese táta.

No jo vlastně, naše tradice. Každý, kdo získá nějaký triumf, ho ukáže ostatním a dá se na poličku na chodbě. Na konci měsíce se pak rozhoduje o hrdinovi měsíce. Dětská hra, která se zavedla když jsme byli malí - asi pro to abychom se víc snažili. Vedle mých medailí se tu objevují i poháry a medaile Niny z cyklistických závodů.

Vytáhnu tedy jeden stříbrný a dva bronzové poklady a předám je na prozkoumání tátovi a Nině.

„A kde máš tu zlatou?“ prohlásí svým dost pronikavým hlasem sestra, takže se to doslechne i máma a okamžitě k nám přispěchá.

„Není to jedno?“ pohodím ledabyle rameny.

„No není,“ vloží se do toho táta, „nejcennější medaile z mistrovství světa a ty ji někde necháš.“

„Jak víš, že jsem ji někde zapomněl? Co když jsem ji třeba někomu daroval?“ snažím se navrhnout příklady.

Ale ruku na srdíčko, první zlatku z MS bych nikomu nedal. Je to pro mě velký úspěch, který jsem chtěl mít stále na očích a vidět za tím to úsilí a píli, kterou jsem tomu věnoval. Nuže co už, asi se jí právě kochá nějaká francouzská uklízečka. Příležitostí na zisk ještě důležitějších medailí, třeba z MS dospělých nebo z olympiády, mám před sebou ještě spoustu a na ty se upínám.

„Protože tě znám,“ řekne naštvaně, „ty vážně jednou ztratíš i hlavu. Nebo třeba malorážku, lyže nebo hůlky před startem, co takhle startovní číslo...“

Asi by mohl ve výčtu ještě pokračovat, ale máma ho přeruší: „Ale Sturlo, nezlob se na něj. Copak ty jsi nikdy nic nezapomněl?“

„No dovol, jasně, že ne. Já si všechno hlídám,“ hrdě se napřímí.

„Takže ty jsi neztratil na jednom večírku na konci sezóny svůj glób?“ vyndá mamka svoje eso z rukávu, „nebýt Němců, tak ti právě teď neleží v garáži a nepráší se na něj.“

Táta mlčí, těká mezi námi pohledem a nakonec z něj vypadne pouhé: „Ale psst.“

„Stejně to bylo jenom z juniorů. Až to bude z dospěláckého mistrovství, budu si ji hýčkat,“ uklidním všechny přítomné. „A že to bude za chvíli, protože to, co se tam teď jezdí, zvládnu porazit i s jednou hůlkou,“ dodám s ledovým klidem a odeberu se do svého pokoje.

„Co takhle trochu pokory, bratříčku?“ křikne na mě ještě ségra.

„Později,“ odbudu ji.

No co? Zkrátka si hodně věřím. Buduji si v norské reprezentaci jméno, takže brzy očekávám pozvánku do, prozatím, B týmu. Ano, držme se při zemi, i když bych si možná věřil i na elitní áčko. Koncem podzimu minulého roku, kdy probíhaly srovnávací závody všech kategorií dohromady před začátkem sezóny, jsem porazil několik ostřílených es a pátým místem ve sprintu jsem si hlasitě řekl o pozvánku výš, než jen mezi juniory.

~

Neskutečně mě potěšil váš ohlas u minulých dílů, za což vám ohromně děkuju, a proto jsem se vás rozhodla odměnit další kapitolou už dnes.💗 (I když trochu kratší😅)

A jak jsem slíbila tentokrát z pohledu Gustava - líbí se vám střídání pohledů těchto dvou hrdinů nebo mám nechat mluvit jen Maëlys?🤔

AKS🌌