Předurčeni

10.

Gustav

Rozlučková párty? Jak pro koho, ne pro všechny. Jen pro silné povahy. Ono když se celý rok kvůli závodům nepije, tak se to přeci musí někdy dohnat. Navíc naše párty jsou známé mezi všemi sportovními odvětvími - fotbalisté se s těmi svými oslavičkami můžou jít zahrabat.

Někteří to zabalí pod stolem, jiní u baru, dalším zase přijde jako pohodlný polštář květináč. Slabší jedinci vytuhnou ještě před půlnocí a ráno s představou cesty letadlem nemůžou vylézt z postele. Hodně lidí se nějak dostane i do pohodlí postele - ne však své a rozhodně ne sami. Střízlivé byste zde však hledali marně, ale při smyslech a s logickým myšlením jich hrstka dokáže zůstat a právě já patřím mezi tuto skupinku pár přeživších. Alkohol ve mně proudí, ale pouze zanedbatelné množství.

Kolem páté ranní přemůže únava i mě a směřuji tedy na pokoj. Klíče má můj spolubydlící, proto s nadějí doufám, že už je spořádaně v posteli a napadlo ho nechat mi odemčené dveře. Ale jelikož ho znám až moc dobře, tak mě ani neudivuje, že jsou zamčené. Napíšu mu tedy zprávu. Kupodivu si ji ihned přečte a během pár sekund se rozletí dveře.

„Blázne, se divím, žes vůbec dorazil,“ promluví na mě plný energie Jonas.

„Ještě nespíš, jo?“ utahuju si z něho a proklouznu do pokoje.

Už chci rozsvítit, ale v jeho posteli spatřím osobu, podle delších vlasů ženu. Takže víme, do jaké skupiny patří Jonas. Ostatně ani mě to nepřekvapuje.

„Neuvěříš. To byla slast. Takovou jsem ještě nezažil. Tahle byla fakt dobrá. S tou to dám i víckrát,“ vychvaluje šeptem svůj dnešní úlovek, „však až odejde, tak ti to ukážu.“

„Zase?“ ptám se nevěřícně, „až ti na to všechny ty holky přijdou, tak tě hromadně zabijou, to ti garantuju.“

„Ale klid, jak by se to dozvěděli. Tyhle videa se nikam nedostávají. Jen pro soukromé potěšení,“ pousměje se takovým způsobem, že i mně to přijde slizké.

„Jen aby,“ zakroutím hlavou, „a děkuji za nabídku, ale asi to nepotřebuju úplně vidět.“

Abych vás zasvětil do děje, Jonas točí všechny tyhle radovánky. Každou se kterou se vyspí. Co s tím pak dělá přesně nevím a ani to vědět nechci. Jenom ta představa se mi hnusí. Zkoušel jsem ho přesvědčit, ať to nedělá, že těm holkám pak jenom zkazí život, ale bylo to jako mluvit do dubu.

„A která podlehla tvému šarmu dneska?“ zeptám se, neboť slečně nevidím do tváře. Ne, že by mě to nějak výslovně zajímalo, ale upřímně, kterou on ve svěťáku ještě neojel.

„Kámo, tohle byla dračice,“ začne.

„Detaily si nech pro sebe, jo? Děkuji,“ protočím očima.

„Kdybys slyšel to francouzské sténání, hm, se uděláš jenom z toho,“ slastně zavzpomíná.

„Francouzka? Nějaká nová?“ nechápu, kdo z Francouzek by do něho šel, protože každá z týmu ví, co je to zač.

„Viděl jsem ji dneska prvně.“

„A jak se jmenuje teda?“