Předurčeni

11.

Maëlys

Probuzení je hodně zvláštní. Hlavou mi létá tolik myšlenek, ovšem každá je následovaná ostrou bolestí. Promnu si zátylek, jako kdybych tam hledala nějaké tlačítko vypnutí této bolesti, ale narázím jen na rýhu. Pokusím se vstát, ale můj momentální stav - ať už fyzický nebo psychický - mi to nedovolí a zůstanu tedy ještě dobrou půl hodinu jenom sedět na posteli a pozorovat vedle mě spícího Gustava. Co tu sakra dělám a proč spíme v jedné posteli?

„Proboha, neděs mě," škubne sebou naráz.

„Kolikrát už jsi mě viděl nahou?" vypadne ze mě.

„Co?" promne si oči.

„Vždycky se tu probudím a mám na sobě tvoje oblečení, tak mi řekni, kdo jiný než ty mě asi převléká," podezřívavě se na něj podívám.

„Vážně se mě budeš po včerejšku ptát jenom na tohle?"

Neboj Lagi, já mám otázek plnou hlavu.

„No jo, co se dělo včera a jak jsem se tady ocitla?" chrlím otázky, které mi šrotují hlavou, „my dva?" zašeptám.

„My dva," prstem mezi námi začne těkat, „zas tak si nefandi."

„Tak proč tu jsem skoro polonahá?" založím si ruce na hrudi - čímž mírně přizvednu svá prsa a -
„Hej oči mám jinde," napomenu ho, když usadí svůj pohled do mého výstřihu, který kvůli jeho obřímu tričku končí až moc nízko.

„Tak přece tě nenachám jít spát v těch šatech, vždyť by se pokrčily, " aa pán je na detaily, „počkej ty si nic nepamatuješ?" zarazí se a konečně se podívá jiným směrem.

Ne, jsi na detektoru lži a chci slyšet tvoji verzi včerejšího večera, protože ta moje, zdá se mi poněkud alkoholická a dobrodružná. Jasně, že si nic nepamatuju!

„Naposled si pamatuju, jak jsem seděla na baru s Jonasem," zapřemýšlím.

Ehm seděla - spíš vášnivě líbala. Ale od té doby okno. Nevím, co bylo dál. Jestli jsme to utli nebo to pokračovalo. Jenom se mi zdál sen, že utíkám po chodbě a mlátím do výtahu, ale takové nesmyslné sny si moje hlava vymýšlí běžně, takže vyloučím, že by se to vážně stalo.

„Ráno jsem tě vezl sem, nechtěla si, aby tě v tom stavu viděli u nás doma, nepamatuješ?"

Na moje promile docela rozumné.

„Od baru ani ťuk," zakoutím hlavou.

„Nic víc?" vyzvídá dál.

„Už jsem ti řekla, že ne," odseknu.

Svoji muchlovačku s Jonasem s ním určitě nebudu takhle při pondělním ránu řešit. To ať se na mě nezlobí, ale to vážně ne.

Až teď si všimnu krvavé stopy, která se táhne po celé pravé straně jeho čela. Když se toho jemně dotknu, cukne sebou.

„Ses ožralý flákl do stolu?" usměji se.

„Už to tak asi bude," mykne rameny.

„Nemělo by se to zašít?" zajímám se už trochu starostlivěji.

Přeci se mu tu nemůžu vysmát, že je tak neschopný, že neumí chlastat tak, aby se nezmrzačil. I když já mám co říkat. Divím se, že já jsem se vrátila celá.