Chci být normální!!!

8. kapitola

"Cole! Pohni sebou sakra! Trvá ti to půl hodiny!" neúnavně buším na dveře koupelny.
"Dyť už jdu.." zahučí už snad po páté. Jeho vážně nechcete mít doma,rozhodně né jako bratra. A když už,tak né se spojenou koupelnou. Povzdechnu si a jdu se nejdřív nasnídat. Kouknu se do lednice a po chvíli ji zase zavřu. Nic mě tam neláká,ani můj oblíbenej medovník. Zajdu si pro krev a hltavě ji vypiju. Nasytí to líp než jakákoliv jiná strava,což u mě je dost nezvyk. Miluju jídlo,jakýkoliv. Do batohu si dám další láhev s krví a jdu do konečně do prázdné koupelny. Dám si rychlou sprchu a jedu rychle na schůzku.
"Ahoj. Jedem?" zeptá se mě Karry,jakmile se objevím na domluveném místě. Přikývnu a vlezu si k němu do auta. "Jsi nějaká zamlklá." poznamená po hodině ticha.
"Málo jsem spala." zašeptám. V kapse mikiny mi zavibruje mobil.
Jer: Platí dnes ten oběd? Sakra,naprosto jsem na to zapomněla.
Amanda: Promiň,nejsem doma. Nechcete přijít s klukama k večeru? Kolem 6. bych už mohla být zpět :)
Jer: Ok,tak v 6 u vás. ;)
Povzdychnu si a dál sleduju cestu. Za další dvě hodinu konečně dojedeme kam jsme měli.
"Připravená?" zeptá se mě. Podá mi z kufru moje inlinky (kolečkový brusle),abych si je mohla obout. Naši moc nejsou rádi,když na nich jezdím. Vlastně mi to spíš zakazujou,takže na nich musím jezdit jen pokud jsem odjetá pryč já,nebo oni. A teď pojedu závod v rychlobruslení.
Zajedu k registračnímu stánku a na volný šedý tílko si nalepím číslo 428. Ano,je nás tu kolem 600,ale jsme rozděleni na skupiny. Pojedu mezi profíkama. Je dost možný,že skončím někde za půlkou,ale chci si to tu zkusit. Jedeme až jako poslední,což je až za 2 hodiny. Rozhodnu se tedy napsat Dannymu.
Já: Ahoj,jsi na nás naštvanej? Odpověd během minuty přichází.
Dann: Ne,jen mě překvapuje,že ho znáš chvilku a víš o něm mnohem více jako jeho dlouholetí přátelé.
Já: Stává se :D Řekni mi něco o sobě :p

******
Stavím se doprostřed hloučku 69 lidí. Prásk. Výstřel ze startovní pistole a my v chumlu vyrážíme. Hned kousek za startem je pravotočivá zatáčka,což znamená přešlapování (nevím,jak bych to vysvětlila,tak doufám,že víte co to znamená). Čekají mě už jen 4 km do cíle.

******
Projíždím startem a lehám do trávy hned vedle. Snažím se se vydýchat a je mi jedno,kolikátá jsem skončila.
"Žiješ hrdinko?" ozve se hned vedle mě Karry. Zvednu pouze ruku se zvednutým palcem. Po další půl hodině je vyhlášení naší kategorie.
"Na 69. místě skončil závodník č. 345!..." a takhle to pokračovalo stále dál ".. A na úžasném 1. místě se umístila dívka s číslem 428! Potlesk pro rychlíka dne!" zařve do mikrofonu pořadatel. Trhnu sebou,vždyť to je moje číslo! Nechápavě jdu na za ním,kde mi předá medaili a tašku s něčím a pak se jdu postavit na nejvyšší stupínek vítězů. Vyfotí si nás a já se řítím ke Kerrymu.
"Ty jsi to věděl?!" jsem na něj naštvaná.
"Jasně! Ty ne?" hraje si na neviňátko.
"Já tě snad střelím." zavrčím a jdu s ním do auta. Vyjíždíme. Beru si do ruk mobil a píšu opět Dannymu.
Amanda: Nechcete se kolem šesté s klukama stavit a slavit?
Dann: Jasný! V 6 u vás kočko!
Ušklíbnu se,takhle mi moc lidí neříká a upřímně,ani mi to nevadí. Je to strašně divný.

******
Super. Trčeli jsme snad v dvouhodinové zácpě a já už mám kurva velký zpoždění. Pomyslím si,když jdu směrem ke kavárně pro jesno kafe,abych neusla za chůze. Hned vedle se nějakej pár snažil si ukousnout hlavu. A najednou jsem uslyšela jejich rychle bijící srdce,krev proudící jejich tělem. Tělem se mi prohnala živočišná touha zabíjet podobná té.kterou mám,když lovím v lese. Jenže o dost silnější.
"Hleď si svýho kurvo!" zařve po mě jeden z nich. V tu chvíli přestanu ovládat své tělo. Vrhnu se na nej a přirazím ho ke stěně. Prokousnu mu kůži na krku.
Hněv. Touha. Hlad,který každým lokem lahodné červené tekutiny mizí a zároveň vzrůstá. To jediné teď cítím. Žádná lítost,smutek. Nic. Jakoby se ze mě stávalo kruté zvíře,které toto necítí. Bezkrvé tělo odnesu bez nejmensí námaky do nedalekého kontejneru. Až tak na mě lidská krev působí. Uklidňuje,posiluje. Je to něco,co jsem v podstatě nikdy nezažila.
Stmívá se. Rozhodnu se jít domů,přestože mě neskutečně láká zůstat venku a jít najít jeho holku,jen abych viděla její strach plížící se vzduchem. Odolám. Protentokrát....

Ahojky,tak je to tu! Zase pokračování. Tento díl jsem začala s poměrně dobrou náladou,ale hold nějak se mi posrala ( doslova a dopísmene) a tak je hold lehce sprostej a krvavej :) těm co nemají tohle rádi se omlouvám a ti co tohle zbožňujete nemáte zač :) Nevím jestli jste si toho všimli,ale píšu další příběh,jehož jméno si nedokážu zapamatovat,ale všichni víte kde to najít :) byla bych moc ráda,kdyby jste si ho také přečetli :)
Pěknej den ^.^