Chci být normální!!!

·12·

Ťuk. Ťuk.
„Kde je moje malá princezna?“ melodický hlas mé maminky se ozval kdesy poblíž,přesto jsem nevylezla ze svého úkrytu pod stolem,pouze jsem se schoulila více do klubíčka. Bála jsem se byť jen na okamžik vykouknout,neměla jsem ráda ty lidi,co za maminkou často chodili. Neměla jsem je ráda stejně,jako oni mě.
„Amando,vylez už. Nebudu tě tu hledat celou věčnost!“ zachvěla jsem se,přesto jsem se pouze skryla více do stínu.
„Kde je?!“ zavrčela postava,která přišla za maminkou.
„Netuším..“ zašeptá maminka se stopou strachu v hlase.
„Najděte ji!“ zařve. Zachvěji se a přitáhnu si kolena blíže k hrudi.
„A-ano pane.“ zašeptá znovu. Nejspíš nechce,abych je slyšela. Ten strašidelný muž odejde a maminka se skrčí,aby na mě viděla.
„Pojď zlatíčko.“ zašeptá maminka,chytne mě za ručku a táhne do obýváku. Schovávám se za ni,nemá ty chlápky ráda. Vždy nadělají strašně moc hluku a jde z nich strach.
Jeden z nich mě chytí za ruku a surově mě táhne k nim.
„Tohle ti vryje do paměti,že máš poslouchat!“ pronese bezcitný muž v kápi. Vytáhne nůž a přejede mi s ním po zápěstí. Zadržuju slzy,pozoruju rudou tekutinu vytékající z rány a plánuju krutou pomstu.

*****
Posadím se na posteli a zhluboka se vydýchávám. Promnu si své zápěstí,které hyzdí světlá jizva,na kterou jsem si v patnácti koupila koženej náramek. Přejdu do kuchyně a naliju si sklenici krve,kterou po chvíli čumění do ní celou vypiju. Dám si rychlou sprchu,abych uvolnila napjaté svaly,převleču se do pohodlnýho teplýho oblečení a jdu si zaběhat. Po dlouhé době to vezmu přes ten zrádnej les,kterýmu jsem se dlouho vyhýbala. Běžím dál do města po zapadlejch uličkách plných dealerů a různých takových lidí.
U jedné se přesto zastavím. Instinkty mi radí,abych se podívala,co se tam děje. Instinkty přece nelžou,ne?
Procházím tedy špinavou uličkou,až narazím na hlouček ječících lidí. Proderu se blíž,abych zjistila,co se tu děje.
  Všichni jsou shluklí kolem tří kluků,kteří šikanují chlapce,o něco staršího než jsem. Na obličeji má pár ran a natrhlý ret,přesto je velmi přitažlivý.
„Proč jen stojíte a nic neděláte?“ zeptám se kluka vedle mě.
  „Proč by jsme měli? Je to jen a pouze náfuka,kterej si nic jinýho nezaslouží.“ odvětí,jako by to byla samozdřejmost.
Zavrtím nad tím hlavou. Nasadím si kapuci,která zahalí mou tvář a vykročím k nim.
  Prosmýknu se mezerou mezi nima a přitisknu se na chlapcova záda.
  „Drž se za mnou.“  syknu směrem k němu a pozoruji,jak se všichni tři zastavili a zírají na mě. Ušklíbnu se přestože mě nemohou vidět.
„Někdo si nám tu hraje na hrdinku..“ poznamená jízlivě, „ale my se nebojíme zmlatit jednu malou holku zlatíčko.“
Slizoun jeden.
  „Hele,my se s tebou nechceme prát. Vážně ne. Tak co kdyby jsi uhla a nechala nás to dodělat?“ zkouší to hnědovlásek nalevo. Možná přece má trochu rozumu v té hlavě.
  „Co vám udělal?“
  „Nudí nás. Je to buzerant.“ uchechtne se.
  „Hlavně nás sere tím,že existuje.“ usměje se nepříjemně ten na levo. Beru zpět,žádnej nemá.
  Tmavnou mi oči vztekem. Nenávidím tyto lidi. Odsuzují lidi pro píčoviny naprosto bezdůvodně.
  „Tak to se nedohodnem hoši. Pokud chcete jeho,musíte se dostat přeze mě.“ zavrčím.
  Pokrčí rameny. Ten v prostřed vyhročí mým směrem. Natáhne ruku,s úmyslem mi zlomit ruku,avšak neúspěšně. Chytnu mu ji,jedním pohybem zkroutím za zády,přičemž mu vykloubím palec. Vykvykne jako malá holka. V jeho očích se zračí vztek,avšak přebívá ho strach.
  Jeho společníci znejistí,přesto stále zůstávají a pozorují jejich vůdce.
  „Ty děvko!“ zahučí,jakmile mu pustím ruku. Chytnu ho za kraj trika a třísknu s ním o zeď za ním. Upřímně,nechtěla bych být na jeho místě. 
  „Cos to řekl?!“ zavrčím mu do tváře,ignorujíc to,že musím stát na špičkách,abych alespoň tam dosáhla.
  „N-nic js-jsem ne-neřekl.“ koktá. Upírá pohled za nás,nechce se mi kouknout byť jen na sekundu do mých tmavých očí,v kterých se bliští hněv.
  Pustím ho. Rozeběhne se pryč stejně,jako všichni co tu byli. Až na něj.
  „Pojď,musím ti to ošetřit.“ pohlédnu na něj. Pískové vlasy mu rozfoukává lehký vánek a zelené oči žhnou,propalují se do těch mých.
  Bezeslova zavrtí hlavou.
  „Nerada bych,aby moje práce tu přišla vniveč,tak si to pak prosím zalep alespoň.“ snažím se usmát. Opět nepromluví,pouze přikývne. Pokrčím rameny a vydám se zpět domů. Už tak jsem byla pryč déle,než jsem plánovala.

Aloha!
  Omlouvám se (opět),že přes měsíc nebyl díl. Měla jsem ho původně napsanej ani ne týden po tom minulým,ale nějak se mi smazal a pak... Pak už jsem prostě neměla chuť to psát znovu mno... A to je vše.
  Pěknej den :)