Chci být normální!!!

·24·

  „Ahoj Bobe. Jamie tu ještě není,pokud hledáš jeho.“
  „Vlastně bych s vámi rád o něčem mluvil.“ ošije se nervózně.
  „Tak pojď dál.“ usměji se naň a ustoupím,aby mohl vejít.
  „Dáš si něco?“
  „Ne. Víš já... Přišel jsem vás varovat... Nebo možná poprosit o pomoc? Já nevím,něco mezi tím.“ nervuje se a přechází po pokoji.
  „Zlato?“ volá na mě ode dveří Jamie.
  „V obýváku. Chceš pití?“
  „Ano prosím.“ zavolá na zpět. Jdu do kuchyně,kde chystám nějaké pití a občerstvení pro Boba. Pohybuji se tiše,abych mohla slyšet jejich rozhovor.
  „Ahoj,co ty tady Bobe? Nepálíš mi za holkou,že ne?“ děsí se na oko.
  „Zdárek bro. Ne,jsem rád,že jsi ji konečně našel.“
  „Tak proč jsi tu?“
  „Potřebuji si s váma vážně promluvit.“
  „Budeš se vdávat?“
  „Když už tak ženit lásko.“ opravím ho se smíchem.
  „Ani to ne.“ polkne a počká,než si sednu vedle Jaye na gauč, „jeden chlápek mi i vás řekl. Ví kdo jsi a chce,abych vás dostal proti sobě. Aby jste se navzájem zabili.“ vyhrkne ze sebe nakonec.
  Koukáme na sebe všichni tři v naprostém šoku,div že nám neleží čelist až na zemi.
  „Co tím myslí to "ví kdo jsi"?“ znejistí Jamie.
  „Něco jako upír? Je to tak And?“
  „Jsem stejná jako ty,Jamie. Odkud myslíš,že o všem vím?“ pousměji se na něj.
  „Jak jako Jamie?“
  „Nu,on je taky něco jako upír.“ pokrčím rameny (ok,největší shit,co jsem napsala).
  „Takže vy jste něco jako krvsající dvojka?“ zasměje se.
  „Počkat cože?“ vyhrkne naprosto nechápající Jamie.
  „Pak ti to vysvětlím.“ mrknu na něj.

*****
  „Ok,ať přemýšlím jak přemýšlím,nedává mi to žádnej smysl.“ povzdechne si,když Bob odejde a já ukládán nádobí do myčky.
  „Napadlo tě někdy,že by jsi mohl pít mou krev?“ zamumlám,naprosto ignirující jeho otázku.
  „C-cože?!“ vyjekne šokovaně. Upřmně? Připomíná mi v tuto chvíli dívku.
  „Chtěl by jsi pít mou krev?“ zeptám se ho polipaticky.
  „Ands,vůbec nevím,co to obnáší.“ zapochybuje.
  „Rozkoš.“ pokrčím rameny.
  „Rozkoš?“
  „Jo,“ vydechnu a přiblížím se k němu, „spoustu,spoustu rozkoše.“ zavrčím a hladově zaútočím na jeho rty.
  „Ands,dokážu ti dát rozkož i bez toho,aby jsem tě musel ohrozit na zdraví.“
  „Jamie,proč by jsi mě měl ohrozit na zdraví?“ nechápu pro změnu já.
  „Protože,co když se neovládnu a něco ti udělám,nedej bože že bych tě zabil. Nechci o tebe přijít Ands.“ smutně se usměje.
  „Tak o to se fakt nemusíš bát Jamulko.“ zasměji se a políbím ho na krk,neboť jsem děsně líná stoupat si na špičky,abych k němu alespoň trochu dosáhla.
  „Ale bojím Ands,příliš mi na tobě záleží.“ přivine si mě k sobě na hruď.
  „Jamie,já nebudu mít málo krve. To se nestane.“ pohladím ho po tváři. Je to pravda. Jakmile tělo ztratí určitou dávku krve,okamžitě vyhledá někoho či něco,z čeho by ji mohlo čerpat.
  Svlèknu mu tričko a přejedu mu rukama přes vypracovanou teplou hruď,která hřeje do mých studených rukou.
  „Jamie.“ zašeptám.
  „Já vím Srdíčko.“ zašeptá nazpět,zvedne mě do náruče a odnese do ložnice,kde mě položí na postel.
  Vyhrne mi triko a odhalí svalnaté břicho.
  „Jamie,dost,to lechtá.“ směji se a svíjím pod doteky jeho dechu a rtů.
  „No ták.“ zasměje se a triko letí kamsi pryč. Políbí mě na krk a já trochu znejistím. Přece jen dva roky jsou dva roky.
  „Nemusíme to dělat pokud nechceš Ands,víš,že tě do ničeho nechci nutit viď?“ zašeptá,zatím co se mi kouká zpříma do očí.
  „Vím a chci to (ok,ohraný jak čunče,ale sakra why not?). Jen je to prostě dlouho a tak no.“ zamumlám a uhnu pohledem.
  Uchechtne se,skloní hlavu a lehce mě políbí na čelo.
  „Neboj se.“ zašeptá znovu a pak už jen cítím jeho zuby,které mi prokousnou kůži na krku,se kterými příjde i rozkoš zaplavující mé tělo.
  Miluji tě.

Aloha!
  Konečně jsem se dostala ke psaní a upřímě,děsně mi to chybělo.
  Znovu se omlouvám,ale nemám teď jaksi čas,jak začla škola a prvák a tak nu :)
  Jen tak mezi náma,zbejvá nám 25. kapitola a pak už jen epilog :o Upe sem se toho lekla,když jsem to viděla.
  Pěknej den!