Sestra | Milion+ fanfikce

2. Díl

---Sobota ráno---
Ráno jsem se probudila s kocivinou jak svině, protože jsem jako vždy nezústala u jedný flašky. Naštěstí jsem si večer po pár flaškách čehosi dala pak už jen víno, protože by mě další flaška tvrdýho asi zabila.

Šla jsem do kuchyně a nikdo tak nebyl. "Tak asi jeli ráno, alespoň jsem se vyhla mlácení." Nachystala jsem si snídani a přitom projížděla ig. Po snídani jsem se šla podívat na nějakej film abych zabila čas před tím než půjdu do práce.

--v práci--
"Natálie jdi vyskládat tohle zboží a neflákej se!" Řval na mě už od začátku šéf.

"Už tam jdu." Pracuju v papírnictví s tím nejhorším šéfem na světě. Je oplzlej, má furt nechutný narážky a je uřvanej.

"Tak pohni, všechno ti trvá 30 let, jen abych si za tebe nenašel náhradu." Řekl to výsměvným hlasem ani nevím jestli něco takovýho vůbec jde. Je to fakt debil ale věřím že může být hůř.

---večer doma---
Chytala jsem se jít do sprchy když jsem uslyšela zvonek a šla otevřít stála tam policajtka a policajt.

"Dobrý den, něco potřebujete?"

"Dobrý den, Jste Natálie Vlčková?" Řekla žena.

"Ano to jsem. Něco se stalo? Pojďte asi dál." Byla jsem trochu vyděšená.

"Měla by jste si sednout." Řekla mi žena když jsme došli do kuchyně.

"Dobře ale už mi řekněte co se stalo."

"Dobře, vaše matka a váš otec měli autonehodu. Dnes dopoledne se srazily s nákladním vozem. A je mi to velmi líto ale oba podlehli zraněním, zesnuli. Opravdu mi to je líto."

"Cože? Moje matka zemřela."

"Byl s ní ve voze ještě muž on není váš otec?" Zakroutila jsem hlavou.

"V záznamech jsme zjistili že máš bratra Jakuba že?" Pokračovala žena.

"...Ano... mám."

"Zavolali jsme mu a bude se o tebe starat, nemůžeš tu být sama ještě ti nebylo 18 a ani jsi nedodělala školu. Měl by přijet za půl hodinu."

"Co kdybych s ním nechtěla bydlet? Nemohla bych být tady? Že bych ani do žádnýho ústavu nešla?"

"Vážně mi je to líto ale ne. Buď budeš bydlet u svého bratra nebo budeš muset do dětského domova."

"Víte my se s bratrem neviděli asi.. asi 5 let a řekla bych že se dost změnil a... já nevím prostě je toho na mě moc!" Poslední větu jsem řvala potřebovala jsem to ze sebe dostat.

"Mohly byste už jít prosím?" Řekla jsem, zoufale jsem potřebovala být sama.