~Skrytá bolest~

Surprise.

Seděla jsem na kapotě auta, v ruce jsem svírala klíče a dívala se na South Bend pode mnou. Milovala jsem tohle místo. Nikdo, nebo alespoň nikdo koho já znám o tomhle místě nevěděl. Byl to můj únik před realitou.

,,Tak řiď Chriss."

,, Ale já mám strach. " řekla jsem a chytla volant.

,, Je 5 ráno. Bareney's market otevírá až v 8. Máš 3 hodiny na projíždění prázdnýho parkoviště, tak do toho. Věřím ti! " usmál se a pohladil mě po rameni.

,, Jsi ten nejlepší brácha na světe! "

,, A ty nejlepší ségra. "

Proč on. Proč teď. Dnešek měl být o nás dvou. Jen já a on, jako sourozenci napříč Indianou. Dnes jsem měla poprvé oficialně řídit. V autě na které jsem si našetřila já sama. V autě které jsem si koupila s ním.
Tohle ne.

Seskočila jsem z kapoty a nasedla do auta.

Tohle jsem nemohla přijmout.

Všude kolem byl sníh. Vánoce se blížili a světelné dekorace na každé lampě měli v lidech probouzet Vánoční atmosféru. A taky že jo. Lidé chodili s taškami plnými Vánočních dárků, dětí se koulovali, stavěli sněhuláky a pozpěvovali koledy.

Jak jsem projížděla zasněženými ulicemi, nenašla jsem jedinou osobu co by neměla štěstí ve tváři. Každý miloval Vánoce. Čas, kdy se nemožné stává skutečností, kdy láska vyplave na povrch, kdy štěstí dostane prostor a především čas, kdy se rodiny sejdou a sdílí svou radost.

Dojela jsem před barák Winterových, naposled se porozhlédla v autě a s hlubokým výdechem vystoupila. Přede mnou byla nádherná, drahá vila. Vím, že jí Filipovi musí každý závidět, ale já ne. Ať se to zdá divné, nemohla bych se v domě jako je tenhle cítit opravdu doma. Útulnost, pohodlí, skromnost. To by mi chybělo.

V ruce jsem svírala klíčky od auta a pomalu procházela "předzahrádkou" velkou jako naše celá zahrada. Stiskla jsem zvonek a domem se ozvala jemná, příjemná melodie. Nikdo neotevíral, všude bylo hrobové ticho. Zkusila jsem vzít za kliku a náhodou, nebo možná ne, byli dveře odemčené.

,, Haló? Filipe? Paní Winterová? Pane Wintere? Je někdo doma? " opatrně jsem vešla.

,, PŘEKVAPENÍ! " ozvalo se sborovým hlasem.

Z poza rohů, sedaček, stolů, schodů a sloupů se pomalu objevovali další a další lidé. Bylo jich stovky. Byli tu všichni. Každý kdo mě zná. Přátele, známí, rodina...

Všechni začali tleskat a zpívat narozeninovou písničku. Na dlouhých stolech leželi obrovské tácy s chlebíčky, plné mísy s brambůrky, tácy s ovocem, zeleninou a drobnými dortíky. Na jednom byli tři dorty. Jeden měl 3 patra a byl celý v růžovém marcipánu s tisícem růží a velikou 18 na vrchu, druhý byl menší modrý s nápisem Happy a srdíčky. Na druhé straně byl poslední, fialový s nápisem Birthday. Na dalších bylo nepřeberné množství alkoholu a na posledním ležela hromada darů. Po celé vile byli balónky, konfety, lampiony, světla a dokonce disco koule.

A tak jsem tam stála, uprostřed oslavy, která patřila pravděpodobně mě. Všichni křičeli moje jméno, hudba hrála, lidé měli kloboučky, srandovní brýle, frkačky a každý na mě upíral zrak.

Nevěděla jsem co mám dělat. Do očí se mi hrnuli slzy. Nebyli to slzy štěstí, ale smutku. Tohle nechci. Ne bez něj. Ne teď.

Beze slova jsem vyběhla z domu a utíkala co nejrychleji jsem mohla. Pak přišla neuvěřitelná rána. Ležela jsem na zemi uprostřed silnice a potokem mi tekly slzy.

,, Christin? " uslyšela jsem povědomý hlas nade mnou. Zvedla jsem hlavu a podívala se nahoru.

,, Dědo? " řekla jsem tázavě a zvedla se ze země. ,, Ty jsi tu taky? "

,, Jsme tu všichni drahoušku. " usmál se a objal mě.

,, Dnešek jsme měli být jen já a on. Jenom my dva proti celýmu světu. Ale on tu není. Bez něj tohle nechci. Chci jen být s jen s ním. Teď a tady. Chci slyšet jeho hlas, cítit jeho vůni, vidět jeho obličej, dotknout se jeho ruky. Dědo.... " znovu jsem se rozbrečela.

,, Byl Srpen, když poprvé přišel s nápadem uspořádat ti narozeniny na které nezapomeneš. Nevěděl kde, nevěděl jak a nevěděl s kým, ale věděl proč. Dlouho sháněl místa a pak mu to došlo. Po nocích všechno plánoval, bral si číslo na Filipa, když si spala z tvého telefonu, plánoval vše abys na nic nepřišla, šetřil peníze, nakupoval dekorace a obvolával tvé přátele. A pak přišel ten den kdy... no víš a najednou všechno padlo, ale pak se všichni spolecně spojili a pomocí plánu co si Ben vytvořil dali vše do hromady. Rozdělili si práce, dopozvali zbylé pozvané, dokoupili dekorace, jídlo, dorty a alkohol. A to všechno pro tebe drahoušku. Všichni ti lidé jsou tam kvůli tobě. A on by to tak chtěl. Aby byl dnešek tvůj. Tak zapomeň na všechny problémy a užij si první den kdy všechno můžeš. Užij si ho i za něj. Ukaž mu ze radost kterou ti chtěl udělat opravdu máš. Vím že tohle by chtěl. "

Měla jsem slzy v očích. Nevěděla jsem co říct. Tentokrát to byli slzy štěstí.

,, Mám tě ráda Dědo. "

,, Miluju tě Bene! "