PROČ TO VIDÍM AŽ TEĎ...

5. (Marley) Jsem v pasti

Nemůžu se pohnout. Jen ležím na zemi. Ne na posteli prostě na zemi. Nic už v mém životě nedává moc smysl.
O včerejšku nechci přemýšlet, jenže se mi pořád přehrává v hlavě.

Poté co jsem odběhl na záchod, za mnou běžela Tessa. Šla dokonce na klucici záchody, seděla u zamčené kabinky a říkala že to tak nemyslela, že je jí líto jestli se mně to dotklo. A že si o mně nemyslí že jsem "teplouš". Že to jen tak vyprskla v tom naštvání.
Nic jsem jí ale neodpovídal. Seděla tam ještě asi půl hodinu a pak se rozloučila a odešla.
Ještě jsem tam asi 10 minut seděl, pak jsem otevřel. Vážně byla pryč. Zavolal jsem tátovi, ať pro mě přijede. Než přijel snažil jsem se co nejvíc otřít moje ubrečené oči.
Pak jsem jen nasedl, tátovi na žádnou otázku neodpověděl a jel domů. Na sto procent si všimnul že jsem brečel.

Ale teď jsem už v bezpečí domova. Včera mi psal jak Eliot tak Tessa ani jednomu jsem neodpověděl.

Myslím že nikdo nemůže teď pochopit jaký mám strach že to Tessa někomu řekne a všichni si to o mně budou myslet. Ale asi mi jsou teď všichni úplně někde. Nejvíce se bojím že to zjistí Eliot.
Všechno co jsme spolu zažili by bylo mrtvé, prostě by se to rozpadlo já milion kusů.... Nejhorší na tom všem, ale není to že by se to rozkřiklo, ale to že si to asi nikdy nepřiznam. Nepřiznám si kdo skutečně jsem. Neřeknu si to ani ve své mysli. Jsem chycení ve své vlastní pasti. A nevím jak se z ní dostat....