PROČ TO VIDÍM AŽ TEĎ...

8.část Chvilka soukromí by nebyla?

„Jsi normální?" uslyšel jsem sekundu před otevřením mých očí. Následovala prudká rána do mé hrudi. Eliot přede mnou zařazeně stál. Měl rudé tváře. Ustrašeně na mě zíral, jako malé dítě kterému si řekl něco hrozného.„J-Já nevím." Zakoktal jsem. Podíval se mi přímo do očí. Čekal jsem cokoli. Facku. Odchod. Cokoli.„ Prvně jsem se lekl. Ale nebudu lhát, celkem dobře líbáš, že bych Tesse záviděl?" řekl bezmyšlenkovitě Eliot.Co prosím? Tohle nemůže myslet vážně. „Hele tohle není vtipné!" „Já, to myslím vážně!" Nemůžu uvěřit že jsem to řekl. Vážně jsem si to teď všechno pokazil. „Hh taky to myslím vážně." prohodil s úsměvem Eliot.

E: „ Víš, něco jsem ti nikdy neřekl. Vždycky ses mi líbil, to byl taky důvod proč jsem měl tolik holek. Všechny byly náhrada za tebe. Ty si měl Tess a vypadalo to že jsi šťastný."
M: „ Cože? Jak dlouho je jako vždycky?"
E: „ No možná ne vždycky no. zAle asi tak 2 roky."
M: „2 roky?"
Já se vážně beru za chudáka s mýma 2 měsíci. Přitom Eliot je úplně jinde.
E: „Jo."
M: „ Promiň, že jsem to neviděl."
E: „ V pohodě. Teď už to ale víš."
M: „ Jo vím ! A-a chci aby jsi byl šťastný!"

Eliot ke mně přistoupil a pevně mě obejmul. Bylo tak příjemné být na jeho hrudi. „Co bude teď?" potichu jsem se zeptal. „No já nevím, představoval jsem si tuhle chvíli mockrát, ale teď když je tady. Tak vážně nevím." Eliotova ustaraná odpověď mě děsila. Taky nevím co teď. Vážně tohle chci ale vůbec nevím jak by tohle fungovalo. Bojím se, že to nevyjde. Oba jsme šli dost dlouho větší sem. Nebo spíše Eliotova cesta byla vážně dlouhá. Nemůžu dovolit, aby se to teď pokazilo. Vážně chci aby byl šťastný. Ať se mnou nebo beze mne. Udělal bych pro něj všechno.
Najednou se prudce otevřeli dveře šaten. Oba jsme se od sebe oddělili tak moc rychle. Bez jeho rukou okolo mého těla mi byla zima. „No tady jste hledal jsem vás všude!" Paxton. Kdo jinej by to byl že ano. „Půjdeme domů spolu!?" zeptal se. „No jo asi můžeme." zakoktal Eliot.
Souhlasil jsem. Všichni jsme vyšli z šaten a pomalu šli domů...