PROČ TO VIDÍM AŽ TEĎ...

12. 21.června 2022

Otevřel jsem oči a uviděl Eliotův pokoj v denním světle. Cítil jsem jeho dech na mých zádech a jeho ruku slabě položenou na mne. Pomalu jsem se otočil a zahlédl jeho tvář. Pozoroval jsem jak se pomalu nadechuje a pak zase vydechuje. Mou ruku jsem mu položil na jeho tvář. A jen na něj s údivem zíral...

„Co chceš na snídani?" zeptal se a pousmál se na mne.
„Hmm nevím. Nemám moc hlad." odpověděl jsem.
„No, ale musíš něco sníst. Udělám vajíčka jo?" Rychle mi odpověděl."
„No tak dobře." vrátil jsem mu úsměv...

Sbalil jsem si věci a oblékl si bundu.
„Vážně už musíš jít?" slyšel jsem za zády.
„No bohužel. Máma mi už psala, že potřebuje, abych byl doma." řekl jsem a podíval se na něho.
„To je škoda, je mi moc hezky, když jsi se mnou." obejmul mě.
„Ale, ty víš, že mě taky." řekl jsem.
„Ne nevím, řekni to." pošeptal mi do ucha.
Naklonil jsem se pro změnu k jeho uchu a zašeptal jsem. „Eliote je mi úžasně, když jsme spolu."
„Děkuji." řekl potichu.
„Aaa už si to vymyslel?" zeptal se když jsme se od sebe odtáhli.
„Co vymyslel." zeptal jsem se zmateně.
„No, co tohle všechno znamená." řekl.
„Ou no....no."

Popravdě jsem nad tím včera nepřemýšlel ani sekundu. Vím, že Eliota miluju, ale pořád se bojím mu říct co vlastně chci. Vždyť ani nevím co chci. Chci být blízko k němu a být snad každou sekundu mého života s ním. Ale pořád je tu nějaký blok co to všechno kazí.

„No? Neboj nebudeme na to tlačit dobře?" Řekl, než jsem ze sebe vůbec vysoukal odpověď.
„Ah moc ti děkuju." odpověděl jsem.
„Cože? Za co děkuješ?„ řekl a začal se smát.
„No za tohle, a nesměj se." řekl jsem a taky se začal trochu smát.
„To je přece samozřejmost ne?" odpověděl.
Stoupl jsem si na špičky a dál mu jednu velkou pusu.
„Dobře, ale já vážně musím jít." řekl jsem a dál důraz na to, že mě mrzí, že se už musíme rozdělit.
„Tak ahoj, budeš mi chybět." řekl Eliot a pomalu zavíral dveře jeho domu.
„Ty mně taky!" stihl jsem říct, dříve než se dveře zavřeli...