Přeměněný (drarry) [DOKONČENO]

21.

Uběhlo pár dní a úplněk je již zítra. S Pansy to jde pomaleji, než jsem myslel. Ještě mi úplně nevěří, ale jde vidět, že pomalu povoluje. Za chvíli bude moje. Snad mi dnes uvěří natolik, aby mi toho dovolila víc. Jelikož vím, že za úplňku nebudu mít touhu po krvi, mohu být nerušeně s ní, sice budu vypadat trochu jinak, ale co. Kašlu na profesory, se kterými jsem se měl setkat na ošetřovně po vyučování a kašlu i na Pottera. Ať si třeba trhne, není to můj problém. Od toho večera, v té téměř prázdné místnosti, na mě nepromluvil, ale stále mě sleduje. Pořád je někde na blízku. Je to strašný. Předtím, když jsem nevěděl kdo tím tvorem je, jsem aspoň nemusel pozorovat jeho obličej. Jeho výraz. Vypadá někdy tak ublíženě, až mě na chvilku žere svědomí, ale ten pocit vždy rychle zmizí. Co je mi vlastně po něm? Proč by se měl sakra cítit jak nakopnutý štěně? Většinou ten výraz nasadí v přítomnosti Pansy, což nechápu ještě víc.

No nic, zatřepal jsem hlavou a konečně se zvedl z lavice, když zazvonilo. Otrvaně dlouhá a nudná hodina Binnse konečně skončila a já tak s Pansy ruku v ruce odcházel na dvouhodinovku přeměňování. S Pansy jsem cestou nahodil příjemný rozhovor, až mě i pohltila dobrá nálada, která však náhle skončila, když jsme vstoupili do náležité učebny. Líbl jsem Pansy na tvář, načež se se zahihňáním rozloučila a odešla si sednout vedle Millicent. Ještě chvíli jsem se za ní díval, než jsem se odporoučel k lavici v první řadě. Nuceně jsem se posadil a na Pottera se ani nepodíval. Celý týden se mi dařilo se mu vyhýbat, i když mě pokaždé našel, ale aspoň se mi dařilo sedět vedle kohokoliv jiného, než byl on, když jsme měly společné hodiny. Bohužel, ale musím kvůli té pitomé McGonagallové tady sedět na přeměňování po celý rok. Na další tresty nemám náladu ani čas, tak to musím přetrpět. Teď, když vím, že tím tvorem je on, je to o to horší. Úplně cítím jak na mě, zpoza skel těch kulatých brýlí, upírá svůj zelený zrak. Otráveně jsem vydechl a donutil se na něj otočit.

"Přestaň!" zavrčel jsem na něj polohlasně a pokrčil u toho obočí. "S čím?" zeptal se zmateně a s pobaveným úšklebkem se natočil víc na mě.
"S tímhle! Přestaň mě pozorovat! Přestaň mě sledovat! Nech mě prostě být! Ať chceš jak chceš, já ti s ničím nepomůžu a na nějaké propojení či co to vůbec je, zapomeň!" odsekl jsem a hlas čím dál víc ztišoval, až jsem téměř neslyšně, šeptal. Nikdo, krom něho, by náš rozhovor neslyšel. Jeho mírný úsměv, co do teď měl, zmizel a jeho výraz byl kamenný.

"Draco, ale tomu-"

"Dnešní dvouhodinovku budete věnovat kouzlu Draconifors." přerušela příchozí McGonagallová Pottera a na tabuli se tak vzápětí objevil název kouzla, jež nám sdělila. "Je to vcelku jednoduché a student šestého ročníku by to měl hravě zvládnout." odmlčela se, když pomalou chůzí došla až ke katedře a otočila se čelem k třídě. Přísným pohledem projela všechny přítomný a následně pokračovala, mávnutím hůlky se z rohu místnosti vzduchem nesla větší bedna. "Tímto kouzlem budete přeměňovat tyto malé sochy draků ve skutečné. Jejich velikost se nezmění, jen ožijí a na nějakou dobu budou moct létat a chrlit oheň. Pokud se vám to tedy povede, buďte propřípad připraveni zasáhnout, aby tato učebna na konci této dvouhodinovky, neskončila v plamenech. Ve dvojici si vemte několik sošek a střídejte se. Jeden se pokusí sošku proměnit, druhý bude hasit. Tak... do práce." spraskla rukama o sebe, posadila se za katedru a vytáhla eseje co jsme ji na začátku hodiny odevzdali. V moment, kdy si sedla, se ke krabici nahrnula celá třída a my, ač jsme vepředu, jsme se k tomu vůbec nedostali. Jakmile všichni odešli, zvedal jsem se, že pro nějaké dojdu, ale jakmile jsem se postavil, stálo na stole několik sošek. Zmateně jsem se podíval na Pottera. Cože?! Sakra, ani nevytáhl hůlku, zmetek jeden. Pobouřeně jsem se tedy posadil a vytáhl si vlastní.

"Chceš začít?" zeptal se mě ledově. Trochu jsem ztuhl nad jeho tónem a malinko zděšeně zamrkal, když jsem se mu podíval do očí. Nezdálo se mi to? Jeho oči... "Hej, co ti je?" zeptal jsem se, ač jsem to neměl v plánu, načež jsem zatřepal hlavou. "Bude úplněk, sám si můžeš domyslet, co mi je." odsekl a otočil se na sošku draka.

"Začni"
"Co hůlka?"
"Nepotřebuji ji, začni!" zavrčel potichu. Na nic jsem se už dál neptal a kouzlem, které bylo napsáno na tabuli za McGonagallovou, jsem zkoušel oživit draka. Krom toho, že trochu pohl ocasem se nic nestalo. Naštvaně jsem se zakabonil a vyskoušel jsem to ještě párkrát. Vždy pohl jen malou částí sebe, ale neožil. Odfrkl jsem si zklamaně.

"Pane Malfoyi, řekla jsem, že se budete střídat! Odebírám Zmijozelu pět bodů." vyštěkla na mě McGonagallová a začala se zase věnovat esejím. "Teď ty." odsekl jsem podrážděně a sledoval sošku. Během mrknutí oka nám nad hlavou létal Velšský zelený. "Si na řadě." řekl ledově, ale když spatřil můj nabroušený výraz, koutky úst mu zaškubaly pobavením. Já ti dám! Než jsem však stihl nějak začít, McGonagallová se opět ozvala. "Výborně, zatleskejte panu Potterovi a slečně Grangerové za vskutku povedené proměny. Oboum uděluji deset bodů." pochválila je a třídou se rozhostil hluk. Každý se teď snažil kouzlo nejlépe vykonat a získat tak pro svou kolej plusové body, avšak McGonagallová už žádné body neudělila. Mě se za tu dobu povedlo přeměnit tři sošky, ovšem ta třetí se sice hýbala, ale nic nedokázala. Za to Potter přeměnil všechny, ke kterým se dostal. Dokonce proměnil tři najednou a nad hlavou nám lítaly Peruánský zmijozubý, Novozélanský opálooký a Maďarský trnoocasý. Sledoval jsem je, jak na sebe útočí a létají tam a zpět. Jak jsem sledoval toho trnoocasýho něco mě napadlo. Sklonil jsem hlavu k Potterovi.

"Co je?" zeptal se mě, když jsem ho sledoval delší dobu, než bylo u mě zvykem. Ztišil jsem hlas, i když v tomhle hluku by mě nikdo krom něj, neslyšel. "Nejsi náhodou drak?" zeptal jsem se, a když jsem ta slova slyšel nahlas, připadal jsem si strašně hloupě. Potter se na to tlumeně zasmál. "Heh, chrlím snad oheň?" řekl pobaveně a s jeho smaragdovýma očima mě přímo skenoval. "No to fakt nevím, ale máš šupinatá černá křídla, ocas, drápy, špičaté zuby a uši a tvé duhovky jsou obrovský a svítí. Sám nevíš co seš... co když si něco podobného dárkovi?" zadumal jsem. Jeho pobavený úsměv zmizel. Nic na to neřekl, neví co je a jeho zamyšlený výraz mě začínal z neznámýho důvodu znepokojovat. "Možná jo..." vydechl a pak se na mě pobaveně zašklebil "Ty si pamatuješ jak vypadám?" zeptal se a upřeně mi hleděl do očí. "Vidím tě v té podobě pořád! Diviš se mi?" vyštěkl jsem na něj šeptem a hned jsem se zarazil, jak jsem řekl ta slova. "Pořád? Podle toho co si pamatuji, si mě viděl tak třikrát-čtyřikrát a poprvý jsem ti dokonce vymazal na ten moment vzpomínky, jak myslíš tím pořád?" zarazil se a čekal na mou odpověď. K mému štěstí zrovna zazvonilo. Nemám v plánu mu vykládat o tom, že se mi pořád objevuje ve snech!

McGonagallová zvedla pohled z esejí a odkašlala si, všichni rázem zmlkly a pozorovali jí. "Příští týden si napíšeme krátký test na toto kouzlo. Teď už můžete jít." oznámila nám a znovu sklonila hlavu. "Pane Malfoyi, na okamžik." ozvala se ještě. Pohledem jsem Pansy naznačil, aby šla a sám jsem došel ke katedře. "Ano?" zeptal jsem se a čekal, co mi chce.

1251 slov