Přeměněný (drarry) [DOKONČENO]

45.

"Co tady tenhle zatraceně dělá?" 

Něco slyším.... kdo to u Salazara mluví? Bolí mě z toho hlava.

"Ach Harry, zlatíčko.... jak si to mohl všechno vydržet a úplně sám." 

Nějaká žena plačtivě mluvila na Harryho..... Harry! U Merlina je v pořádku? Co se stalo?

"Počkej Harry, tam nesmíš... je to nebezpečné." ozval se ustaraný hlas nějakého muže.

"Má pravdu, Pottere. Draco teď vypouští víc magie, než je zdravé, může vám to ublížit." řekl chladně další mužský hlas. Co tady u všech všudy dělá Snape? "Já to zvládnu." odsekl Harry uštěpačně. Slyšel jsem jak najednou silně zavrzaly dveře, načež se ke mě blížil jeden pár bot. Ucítil jsem jak mě chytil za ruku. "Draco-" začal, ale hned se zarazil, když jsem mu ruku pevně stiskl. Oči jsem stále neotevřel a nechal si po tváři téct horké slzy. Vzpomněl jsem si na celý slet událostí u Manoru a na studené tělo mé matky. "Harry..." vydechl jsem slabě, "Je má m-matka... je..." nechal jsem větu nedokončenou a přál si, aby to nebyla pravda. "Je mi líto, Draco..." řekl truchlivě a já se schoulil do klubíčka a naplno se rozvzlykal. Harry mě opatrně objal a několik minut tak se mnou zůstal.

Když jsem se po notné chvíli uklidnil a utřel si uslzené oči, mě Harry vzal do vedlejší místnosti kde bylo několik lidí co jsem vůbec neznal, ale byla tam i celá Weasleyovic rodina, Grangerová, Lupin, Brumbál a z nevysvětlitelného důvodu i Snape. Přikrčil jsem obočí a nechápal co se děje. Harry mi vysvětlil, že tohle jsou členové Fénixova řádu a že je to teď pro mě to nejbezpečnější místo, jelikož ještě několik smrtijedů uniklo a určitě po mě půjdou.

"Proč by po mě šly?" otočil jsem se s otazníkama v očích na Harryho. Všichni na mě teď upřely zrak. "Ty si to nepamatuješ?" zeptal se místo odpovědi. "Nepamatuju co?" otázal jsem se zmateně. "Víš co jsi vůbec udělal?" ptal se mě dál. "Jasně, že vím. Bojoval jsem s Bellatrix a jakmile matka z-zemřela jsem byl omráčený... co bych si měl pamatovat?" rozhlédl jsem se kolem a oči, které mě sledovaly mě značně znervózňovaly. Měl jsem chuť je seřvat, ale odvaha na ně promluvit mi teď chyběla. "Draco..." otočil jsem se zpět na Harryho, když mě oslovil, "... hned jak tvá matka zemřela jsi byl jako vyměněny, byl jsi naprosto bez sebe a plný vzteku jsi rozsápal Voldemorta a několik smrtijedů. Byl jsi k nezastavení. Musel jsem na tebe nakonec použít několik omračujících kouzel, abych tě zastavil. Málem jsi zabil mě i Lupina." řekl Harry mírným hlasem. Valil jsem ne něj zrak, "Cože jsem?" řekl jsem pisklavým hlasem až jsem si musel odkašlat. "Zabil jsi... Voldemorta." ozvala se Grangerová a mírně se na mě usmála, "Cože jsem?" zopakoval jsem tentokrát normálním hlasem a stále tomu nechtěl věřit. Neměl být tím hrdinou co tohle všechno skončí náhodou Harry? Nebyl náhodou on tím vyvoleným?

***

Uběhlo několik dní a já se stále nacházím na Grimmauldově náměstí 12, jak jsem již zjistil. Byl to dům patřící jeho zesnulému kmotrovi, který ho Harrymu odkázal. Harry si konečně pořádně promluvil se všemi jeho blízkými a vysvětlil jim co je zač a proč to nikomu nechtěl říct. Zkrácenou verzí i vysvětlil jak jsem se stal stejným tvorem. Byl jsem rád, když v tom vysvětlování dělal velký mezery. Stačí, že to ví Grangerová. Weasley na mě byl nehorázně nasraný, i když se dokázal krotit. Nedlouho po tom co jsem se probral z bezvědomí proběhl soukromý pohřební obřad pro mou matku. Leží na místním hřbitově se zbytkem své rodiny Blacků. Opět jsem plakal a byl jsem rád, když jsem měl po boku Harryho. 

Fakt, že jsem zabil Voldemorta mi pořád nedocházel. Bylo mi nakonec vysvětleno, že to vyšlo z několika důvodů. Brumbál mi pověděl, že spolu se Snapem cestovali a ničily jakési viteály, kde si uschovával úlomky své duše. Poslední víteálem byl pak už jen Harry a mohl ho zničit jen sám Voldemort tím, že by ho zabil, jenže kletba co ho mění ve tvora ten viteál zničila. To mi ale pořád nevysvětlovalo jak to, že jsem ho dokázal zabít já. Bylo to prý teoreticky díky tomu, že mě Harry proměnil též ve tvora, který má tu moc.

***

"Harry... co bude teď?" zeptal jsem se do ticha s hlavou na jeho rameni, hledící z postele zachumlaný v jedné peřině, na západ slunce, když jse tu pobyli ještě několikátý den, i přesto, že už dávno začal školní rok. Brumbal nám to zařídil, aby jsme si pořádně odpočali a já se pořádně vzpamatoval ze smrti matky.

"Teď?" natočil na mě hlavu a pohladil mě po vlasech. "M-hm" zabručel jsem souhlasně a zvedl hlavu, abych mu viděl do očí. "Teď budeme mít konečně klid." usmál se na mě ze široka a lehce mě políbil na rty. Já se též pousmál. "To zní dobře..." a prohloubil jsem náš polibek, jako by měl být poslední. 

~KONEC~

812 slov