Přeměněný (drarry) [DOKONČENO]

35.

Zima... venku jsou hromady sněhu a stále přibývá a ve sklepení se opět, jako každý rok, ještě víc ochladilo. Oheň v krbu sic zahřívá společenku, ale mě připadá, že stále mrznu.

Mrznu tu sám a sleduju ty nejrůznější obrazce co mi plápolající oheň může ukázat. Vydechl jsem a z úst mi vyšel malý, téměř nepostřehnutelný, obláček páry. Zvedl jsem se ze smaragdové sedačky a vydal se pryč ze společenky. Zaryl jsem ruce do kapes a vyšel na chodbu se sklopenou hlavou. Všichni teď před Vánoci nakupují dárky v Prasinkách. V hradě zůstalo jen několik studentů spolu se mnou a...

Zatřepal jsem hlavou a vyhlédl z okna na zasněžené pozemky školy. Sledoval jsem jak vločky padající z nebe víří vítr do spirál. Byla to pěkná podívaná, ale přesto se den ze dne cítím hůř. Ukazuje mi to, že mi vyprchal čas. Brzy bude úplněk, ten mi ale teď nedělá starostí tolik, jako odjezd zpět na Manor. Zpět do toho temna. Co mám dělat?

Nohy se opět dostaly do pohybu a bezmyšlenkovitě mě nosily po hradě. Co se mnou bude až odjedu? Vrátím se vůbec? Co když nepřijedu? Bude matka v pořádku? Ne... musím tam jet... já-

"Si v pohodě?" z nevidomého tranzu mě náhle probudilo teplo. Nehnutě jsem koukal před sebe, zamrkal jsem a až pak se na něj konečně podíval. Stále to všechno musím vstřebávat. Z jeho přítomnosti se mi rozbušilo srdce, jako by bylo doteď jen z ledu.
"Jo..." kývl jsem lehce hlavou a sledoval jeho smaragdové oči. Zase nemá brýle.
"... v naprostém."
"Dobře." odvětil, ale poznal jsem, že mi nevěří. Každý kdo by mě viděl, by to poznal, ale byl jsem mu vděčný, že se neptá. Uhnul jsem pohledem a upřel ho znovu na zem. "Jak si mě našel?" vydechl jsem, když mě to ticho začalo užírat. Pořád na sobě cítím jeho pohled. "Má cenu se ptát?" zasmál se a jednou rukou mě objal okolo pasu. Tep se mi zas o něco zvýšil. Skutečně vyzařuje teplo. Je jako slunce. Ucuklo mi v koutku. Slunce... jaká ironie. Držením v pase mě popohnal a vedl mě dál po chodbě až ke schodům.

"Jdeme zase do tý divný místnosti?" poočku jsem se na něj podíval. "Mhm" přikývl a uculil se na mě. Od noci co jsem ho našel polomrtvého se hodně změnilo. Přijde mi to zvláštní, ale v jeho přítomnosti se cítím příjemně. Cítil jsem se tak vlastně i předtím, pokaždé když byl někde nablízku, ale to jsem si to ještě nechtěl připustit. Od tý doby je jiný. Je zase normálnější. Víc se směje a začal konečně jíst. Pořád nevím jestli dělám správnou věc, ale tohle je snad poprvé, co se cítím v Bradavicích skutečně dobře. Skutečně doma.

Ta divná komnata potřeby, nebo co to vlastně je, nám opět opatřila útočiště. Nikdo, krom Grangerové, o nás neví a proto je tohle místo nejbezpečnější. Posadil jsem se na pohovku a znovu se zahleděl do plamenů ohně. Připadal mi jiný než ten ve sklepení. Připadal mi živější. Potter si ke mě sedl a opřel si hlavu o mé rameno. Sálalo z něj snad větší teplo než ze samotného ohně. Natáhl ruku a propletl si semnou prsty. Sledoval jsem to a v mžiku jsem ležel na zádech. Polekaně jsem vypískl a sledoval jak se mu zorničky protahují. Jediným pohybem rukou měl tričko pryč a svá černá křídla rozpřáhl do své největší délky. Naklonil se ke mě a pomalu mě políbil.

"Pottere... ne, přestaň... já řek-" nenechal mě domluvit a už jsem měl jeho jazyk v ústech. Zrychleně jsem dýchal a srdce mi bilo jak o závod. Slíbil mi, že to neudělá, ale... vím že blížící úplněk na něj působí víc než na mě. Taky to cítím... tu touhu. Ale stále to dokážu potlačit. Jednou rukou mi přichytil ruce a druhou vklouzl pod polorozeplou košili. Cítil jsem jeho teplou ruku, jak mě hladí a přejíždí přes ztvrdlé bradavky. Vzdychl jsem mu do úst a cítil jak se sám měním. Náhle jsem pocítil jeho úžasnou vůni. Slastně jsem přivřel oči, a i když to byl skvělý pocit... pořád jsem nebyl připraven. Strach který mě pohlcoval minulý úplněk, ještě úplně neodezněl.
"Ne, Pottere... přestaň... prosí-"
"Nechtěl bys mi už přestat říkat jen příjmením? Hm?" usmál se laškovně a přisál se mi na krk. "Třeba pak přestanu... řekni mi Harry." zavrněl mi do ucha, které následně zkousl. Otřel se mi o rozkrok a mě unikla osamocená slza.

"Ha-harr-"
"Harry něco jsem-... ty! Necháš ho! Vždyť si něco slíbil!" v komnatě se náhle objevila Grangerová s tlostou bichlý a nazlobeně ho s ní majzla až kniha někam odletěla. Zapotácel se a převrátil se na druhou stranu. Já jsem zatřepal hlavou a až teď si plně uvědomil co se dělo. Tváře mi šíleně zrudly studem a snažil jsem se trochu zakrýt roztrhanou košilí. Horší pro mě byl ale jinčí problém, který před ní rozhodně nejde vyřešit. Co to sakra bylo. Už zase! To se neumím bránit?! Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit natolik, abych se přeměnil zpět. Zase mě musí zachraňovat holka.

"Díky" řekli jsme Grangerové unisso. Vypadá to, že ho ta rána do hlavy krapet probrala. Musela mít teda pořádnou ránu.

"Co si s vámi počnu." zavrtěla nad námi hlavou. "Promiň..." usmál se na mě Potter provinile.
"... ale-"
"Já vím." zarazil jsem ho a letmo se na něj podíval. Komnata nám mezi tím připravila nové oblečení a můj problém pomalu ustupoval. Vzal jsem si košili a pomalu se do ní soukal.

"Na co jsi přišla, Hermi?" otočil se na Grangerovou Potter a taktéž se natáhl po košili. "Jo, počkej... kde je ta k-kniha!" vytřeštila oči a začala šmátrat po kapsách. Vytáhla hůlku a uhasila oheň v krbu. Místnost se ponořil do tmy.
"Co je Mio?" komnatu prosvětlili pochodně a Grangerová se jakoby přemístila ke krbu. Držela v rukou několik ohořelých a mokrých stránek. "R-reparo... reparo... sakra reparo!" zařvala a zničeně se na nás otočila. "Promiň, Harry." zakryl si rukou ústa a oči měla mírně skleněný. "Co je? Co bylo v tý knize?" zamračil se nervózně Potter a natočil se na ni celým tělem.
"Já to našla... našla jsem protikouzlo... nevím sice jestly by f-fungovalo, ale našla jsem ho a teď je pryč a já si ho nepamatuji celý, bylo moc složitý." zrychleně mrkala a konečky prstů, ve kterých stále pevně svírala několik málo listů knihy, se třásly. Potter uvolnil obličej a zvedl se z pohovky. Došel až k ní a objal ji. "To je dobrý, Hermi. Vím jak ses snažila."

***

S Potterem již zůstáváme v komnatě ze dvou důvodů. Ten první je, že bude úplněk a ten druhý, že kvůli úplňku mě všichni profesoři nahánějí po celé škole. Grangerová nám sem pravidelně nosí jídlo, ale dnes tu byla naposled. Potter ji to zakázal a ani komnata ji sem již nevpustí. "Teď mě napadá, Pottere... jak to máš vlastně s malou Weasleyovou?" otočil jsem na něj hlavu a víc se uvelebil v křesle. Mlčky se na mě podíval a pak si povzdechl. Zadíval se do ohně a zvedl se z lehu do tureckého sedu.
"Teď už nijak."
"Proč to říkáš tak smutně?" zamračil jsem se a tep se mi mírně zvýšil. Byli to snad jen kecy? Pořád ji miluje a se mnou je jen proto že musí? Ten zkur-

"Mrzí mě, že jsem byl na ni hnusný." otočil se na mě a mírně se usmál. "Nic neudělala a já ji mám rád jako sestru, ale jak víš, nebyl jsem úplně sám sebou. Hlavně, když jsem s tebou nemohl být... vybil jsem si na ni veškerou zlost až se divím, že jsem se před ní nepřeměnil." povzdechl si a zakroutil s mírným úsměvem hlavu. "Snad ji to někdy vysvětlím... a Ronovi taky. Od toho dne se mnou nemluví..." odmlčel se a mě narůstající vztek začal přecházet. Otočil se na mě s úšklebekem.
"Žárlil si snad? Když jsem to řekl?"
"Ani nápad!" zamračil jsem se a zkřížil jsem ruce na hrudi. Úsměv se mu protáhl až vybuchl v záchvat smíchu. Nedalo mi to a musel se usmát.
"Příště to řekni hned, Pott-"
"Proč mě stále neoslovuješ jménem?"
"Cože?" zarazil jsem se a úsměv mi spadl.
"Em... no-"
"Řekni mi jménem."
"Proč na tom tolik trváš?" tváře mi trochu zrůžověli a stiskl jsem k sobě pevně rty. Potter se zvedl ze sedačky a nakráčel to pomalu ke mě. "Řekni mi jménem." jako by mě jeho slova hypnotizovali, jsem přivřel oči. Byl blízko... stačil by kousek a políbil by mě. Tep se mi opět zrychlil a vyhledal jsem jeho oči, které teď s protáhlíma zornicema na mě svítily. U sebe jsem též pocítil změnu, křídla a ocas se urputně snažili dostat z uplého trička.

"H-harry~" vydechl jsem zastřeně a naše rty se spojily.

1447 slov