Přeměněný (drarry) [DOKONČENO]

17.

Tvor... a teď ještě k tomu ten debilní dopis! Co jsem komu udělal, sakra! Tohle vážně už není možný! Já... já chci, aby to už skončilo! Proč se mi tohle všechno do prdele stalo?! Proč? Já tohle nechci! Já to nechci udělat! Já tam nechci jít! Jenže jak jim to mám u Merlina vysvětlit? Jak to mám jemu vysvětlit?! Jsem v háji! Absolutně! Haaah, i když se mi sakra nechce, budu tam muset jít. Úplňku taky neuteču, ten ale určí co bude dál. Pokud mě ten tvor chce přece jen zabít, budu mít aspoň klid, ne?... na druhou stranu, ale nechci umřít... což trochu komplikuje situaci... sakra!

Po tváři mi stekla osamělá slza. Rychle jsem ji setřel a podíval se na noční oblohu posetou hvězdami. Divím se, že mě tu ještě nikdo nehledal... no jo, vlastně bych neměl... přátelé více méně nemám a Pansy se mnou, od události v Prasinkách, sotva promluví. Protřepal jsem hlavou, zvedl se z ledové podlahy a zamířil k zábradlí astronomové věže. Výhled tu je úžasný, ale nevyřeší mé přibývající problémy.

Otřepal jsem se, proběhla mnou náhlá zima. Najednou mám pocit, jako by mě zase sledoval. Určitě... cítím něčí pohled... jeho pohled. Jakto, že něco takového ale můžu cítit? I tak mnou procházel mráz a s nočním vánkem to tentokrát nemělo nic společného. Pomalu jsem se otáčel za sebe. Srdce bilo jako splašené. Ještě týden. Mám ještě týden! Co tu ale sakra děl- on tu není? Ne, to není možné... cítil jsem to... pořád cítím jeho přítomnost. Stalo se to v Prasinkách a potom několikrát na chodbě i při vyučování... není možné, abych se zmýlil! Zamračil jsem se do prázdného prostoru, těkající očima všude možně, přičemž jsem si chtěl pomalu vytáhnout hůlku z postranní kapsy hábitu.

Úplně jsem strnul a vyděšeně se podíval na svou ruku. N-nic tam není sakra! Proč mám pocit, že mi ji drží. Můj přerývaví dech se stupňoval. Zvedl jsem zrak do vzpřímené polohy "P-pusť mě..." řekl jsem rozklepaným hlasem skoro neslyšně, ač jsem se snažil o pevnější hlas, strach byl silnější. Je tak blízko a mnohem víc mě znepokojuje, když ho ani nevidím. Nemůžu tak vědět co chce udělat.

"... pr-prosím, p-pusť mě." spodní ret se mi nezastavitelně třásl. Jeho ruka tu mou stále pevně držela a nepouštěla. Ticho. Nic nedělá. Nic neříká. Jediný pohyb je v mých vlasech díky mírnému vítru. Nervózně jsem polkl a našel v sobě špetku odvahy. Ruku co jsem měl volnou jsem pomalu roztřeseně zvedl a směroval ji před sebe. Ač jsem tam nic neviděl, věděl jsem, že se ho za chvíli dotknu. Srdce se rozbušilo ještě víc, když má ruka narazila na jakousi podivnou, až vodě připomínající, látku. Pevně jsem ji uchopil a pomalým tahem sundaval z osoby před sebou. Když se z ničeho objevil on, mírně jsem sebou škubl. Opět jsem hleděl do těch zářících zelených očí. Konečně jsem ho viděl zblízka. Díky měsíčnímu světlu byl celý vidět. Stále ale netuším kdo přede mnou stojí. Jeho tvář je jaksy zdeformovaná, ale přesto si pořád udržuje jistý půvab. Počkat! Co? Půvab? Já ho tady nemám obdivovat! Vždyť je to vraždící monstrum! O krok jsem ustoupil až jsem narazil na staré zábradlí.

"Proč jsi t-tady?" našel jsem znovu svůj hlas, ač jsem se ke konci trochu zaškobrtl. "Neumíš snad mluvit?" mírně jsem zvýšil hlas, ale hned jsem se na to zarazil a nevědomky se přikrčil. Není kam couvat a on se ke mně ještě přibližuje? Tohle je můj konec? Neměl jsem mít ještě týden? Co to do pekla má znamenat? Proč vypadá tak klidně? Co má v plánu?! Proč jde pořád blíž?! Zvedl ruku a natáhl ji ke mně.

"Draco-"
"Nechoď ke m-"

PRÁSK!

Všechno bylo najednou tak rychlé. Moc jsem se zapřel o zábradlí a teď už jen sleduji jak se věž, kde jsem před chvílí stál, zmenšuje. Tak tohle je konec? Pád z věže?

Nevidím kam padám, ale náhle cítím tvrdý naráz do hlavy. Nevím o co jsem se praštil, ale pořád padám a pomalu ztrácím vědomí... aspoň to nebude bolet. Zavřel jsem rozostřené oči a nechal se unášet temnotou co mě pomalu pohlcovala.

686 slov