Přeměněný (drarry) [DOKONČENO]

31.

"Pane Malfoyi!" hned jakmile jsem vstoupil do vstupní síně, ke mě jak velká voda mířila nasupeně McGonagallová. Sakra! Já nešel na tu ošetřovnu! Stál jsem nehnutě na místě a čekal jak bude pokračovat. "Pojďte ihned do mé pracovny!" zahučela a už mířila po schodech nahoru. Povzdechl jsem si a raději mířil přímo za ní. Po celou cestu již nepromluvila. Vypadala velice naštvaně a trhnutím otevřela dveře své pracovny. Pokynula mi, abych se posadil a jakmile zavřela a též se usadila do křesla přede mnou, začala. "Tak a teď mi pěkně vysvětlete, kde jste u Merlinova vousů, byl?!" spražila mě přísným pohledem, štíhlé ruce si zkřížila na hrudi a čekala. Nejdřív jsem zmateně zamrkal. Co jí mám sakra říct? Mám říct pravdu a nakdákat, že tím tvorem je Potter? Že mě defakto unesl?

"Tak c-"
"Bylo to moc nebezpečné." vyhrkl jsem najednou. "Kdybych zůstal v hradě, určitě bych někomu ublížil či dokonce zabil. Šel jsem raději jinam." proč lžu? Proč ji prostě neřeknu co se stalo? Já bych jistě žádný trest nedostal, to spíš Potter a možná i Grangerová... tak... proč to vlastně dělám. "Sám? A kam jste vůbec šel? Víte jak vypadáte?" vyhrkla, ale stále se mračila. "Nemyslím si, že jsou v Zapovězeném lese zrcadla, paní profesorko." sakra, furt nechápu proč to dělám, proč to prostě neřeknu popravdě? Proč ho chráním? Srdce mi zběsile tlouklo a znovu se mi v mysli objevil ten jeho ublížený pohled. Zatřepal jsem hlavou, abych na to nemyslel. Sakra Pottere! Ať je to jaká koliv situace, musím na tebe z neznámýho důvodu pořád myslet. Mírně jsem zkrabatil obočí a zvedl pohled znovu na McGonagallovou.

"To ale neznamená, že jste nám to nemohl ani oznámit! Všude jsme vás hledali. Měli jsme strach, že kdyby jste se proměnil ve škole, mohl by jste někoho napadnout! Ovšem je též zvláštní, že se ani ten první tvor včera taky neukázal... nepotkal jste ho? Nevíte kdo ze studentů to je? Třeba byl s vámi v lese?" chrlila na mě jednu otázku za druhou a upřeně se na mě koukala.

Řeknu jí to? Mám ji říct o Potterovi? Ale když ji to řeknu... co bude se mnou? Co udělají jemu? No to mi vlastně může být jedno, ale... "Ne, je mi líto..." fajn, Pottere, od teď si mi dlužný "Od momentu kdy jsem se proměnil si nic nepamatuji, krom šílené touze po krvi. Kdybych byl ve škole, jistě bych někomu mohl ublížit." dořekl jsem a zamyslel se. Popravdě jsem ani náznakem necítil, že bych chtěl někomu vysát krev. To jediný co mě pohlcovalo, a především, když se mě Potter jakkoliv dotýkal, byla touha. Touha po něm... ne po krvi... a vlastně, on vypadal stejně. Nevypadal tak jak jsem ho potkal na chodbě za úplňku. To vypadal jako vzteklé zvíře. Teď ale ne... bylo to snad mnou? Je to možné... Grangerová něco o tom říkala, ale nebylo by to až po našem... eh... spojení? Možná, kdyby tam třeba Grangerová zůstala pohltila by ho touha po krvi a ne po mě. A já bych také asi zaútočil. Znovu jsem se otřepal představou, že bych někoho cupoval na kusy.

McGonagallová si povzdechla a opřela se do křesla. Oči si promnula prsty a pak se na mě ještě podívala. "Tak dobře, můžete jít, kdyby se něco dělo, dejte vědět, ale za to, že jste nám nedal vědět o vaší nepřítomnosti odebírám Zmijozelu třicet bodů." řekla nakonec, postavila se a posadila se za katedru. Já jsem se rozloučil a mírným spěchem jsem se dostal zpět do naší společenky a zamířil jsem rovnou do postele.

~*~

Uběhlo pár týdnů. Zima klepala na dveře a já se z rychlé snídaně vydal opět do knihovny. Od posledního úplňku jsem tam pečenej vařenej až na mě už madam Pinceová dává pěkně pozor, pokaždé když přijdu. Další úplněk se již blížil a já stále nenašel nic co by mě tý přeměny zbavilo. Několikrát tam potkávám i Grangerovou jak hledá ve stejným oddělení. Pottera jsem za tu dobu moc neviděl. Na hodiny skoro nechodí a na jídlo už vůbec. Je mi vlastně jedno co dělá či nedělá. Já se teď hlavně musím soustředit na sebe. Tovr, který je teď mou součástí, ale není jediný problém, který řeším. Matka mi za tu dobu poslala již několik dopisů, abych již odpověděl, že termín příjezdu domů se blíží a já se musím rozhodnout. Jenže já nechci, ale bojím se napsat.

Zatřepal jsem hlavou a otevřel dveře knihovny. Na tohle teď myslet nechci. Musím se nejdřív zbavit tvora a pak to ostatní. Kdybych přijel do manoru a náhle se proměnil, bylo by to velmi špatný. Musím se pořád hlídat. Pokaždé když se naštvu, musím se jít někam schovat. Vůnbec to není jednoduchý. Musím být vlastně pořád v klidu, a to moc nejde, když mě McGonagallová posledních pár dní znovu nahání, abych před dalším úplném šel tentokrát s nimi. Já ji to vždy odsouhlasím, ale i tak to neudělám. Nevěřím jim.

Pozdravil jsem madam Pinceovou, která se na mě jen zašklebila a vydal se do 'svého' oddělení. Dobrá nálada, kterou jsem do teď měl, mě hned opustila, když jsem si všiml, že u stolu již sedí Grangerová. Odfrkl jsem si a zahleděl se do regálů, popadl tři knihy a sedl si k ní s obřím odstupem. Otevřel jsem první knihu a začal se prodírat obsahem.

Moje zvýšené smysly, které v lidské podobě nejsou tak silné jako v té přeměněné, jsem ucítil něčí pohled. Chvíli jsem to nechal být, ale nakonec jsem se na ni podíval. "Co je?!" zavrčel jsem šeptem a cítil, jak mi tep mírně stoupl. Ona si zamyšleně zkousla ret a stále mlčela. "Když nic, tak ne mě přestaň koukat, ruší mě to." odsekl jsem a sklopil opět zrak ke knize. "Vlastně tu něco je, Malfoyi." ozvala se nakonec a já se k ní naštvaně otočil.

"Co chceš?!"
"Uklidni se!" řekla mírně rozpačitě a rozkazově naráz.
"Já jsem v klid-"
"Svítí ti oči." špitla a rozhlédla se kolem. Podíval jsem se do stolu a párkrát zamrkal. Pomalu jsem dýchal a tep se snižoval. "Tak co chceš? A rychle, nemám na tebe čas." řekl jsem již klidnější, aniž bych se na ní podíval.
"Pojď semnou, tady o tom mluvit nebudu." řekla, zvedla se a knihy co tam měla vyskládaný, odnesla do regálů a došla pak opět ke mě. "Nikam nejdu." odsekl jsem a propaloval ji pohledem. "Říká se mi to těžko, Malfoyi..." opřela se rukama naproti mě o stůl, aby byla se mnou ve stejné úrovni "... prosím, je to důležité." její výraz byl skutečně prosebný. Povzdechl jsem si a nakonec se zvedl. Odnesl knihy a vydal se za ní někam do hradu. Vyšli jsme jedno schodiště, potom druhé "Kam mě to bereš?" ozval jsem se u třetího schodiště a uvažoval, že se na to vykašlu.

"Potřebuji tvou pomoc. Harry je-"
"Počkej." zarazil jsem ji a předběhl ji, aby zastavila. "Jestli to má něco společného s Potterem, tak to rovnou sbohem. Za ním mě nedostaneš!" zavrčel jsem a šel pomalu zpět dolů. Ona mě však chytla za lem rukávu.

"Pusť-"
"Prosím Malf-Draco. On je na tom hodně špatně."
"Víš, že když mě oslovíš mým jménem a ne příjmením, tak se na tom nic nemění. Tak se měj."
"Prosím, udělám cokoliv. Jen mu pomož. Aspoň dneska." trochu jsem sebou trhl, když jsem jí pohlédl do skleněných očí.

"Já-"
"Mio? Co tu s ním děláš?!"

1218 slov