Každý Ráno V Nás (Another Girl)

17. Bylo mi fajn.

Bylo mi fajn, s jointem a Foo Foghters na parapetu okna, které vedlo na prázdnou zahradu. Teda, dokud na moje dveře někdo nezaklepal (nemusela jsem ani moc přemýšlet, aby mi došlo, že je to Frank).

Zvedla jsem se z té prapodivné polohy, ve které jsem seděla a až teď jsem si uvědomila, jak byla nepohodlná. Ale jen jsem nad tím pokrčila rameny, odklepala jsem ohořelou část jointu do popelníku, a s natáhnutím kouře jsem otevřela.

"Jimmy! Ty..." Zoufale rozhodil rukama a nakráčel do pokoje, zabouchl za sebou dveře. Že by mi to bylo zrovna nejpříjemější se rozhodně říct nedalo, ale i tak mi bylo fajn. Pořád víc, než před čtvrt hodinou při sdělování té strašné noviny Frankovi. To jsem byla z části snad i zoufalá.

Potáhla jsem z jointu, vyfoukla kouř a přitom jsem stále s mírně otráveným výrazem pozorovala s největší pravděpodobností naštvaného Franka, jak rázuje po pokoji, rozhazuje rukama a pořád se zastavuje a nadechuje, že něco řekne, ale pak vždycky pusu zase zavře a začne znova naštvaně přecházet po ne moc velkém prostoru mého pokoje. Možná za to mohla ta tráva, ale přišlo mi to celkem vtipné.

"Co já? Nemůžeš mi nic zakazovat, nejsi můj rodič ani zákonný zástupce. A ani můj přítel, takže se laskavě uklidni, tady jsou dveře a bež pryč, pokud vím, ty do školy chodit máš, tak se obleč a vyraž, máš asi 25 minut na vymyšlení dostatečně dobré výmluvy, proč jdeš pozdě." Sice jsem nechtěla a neměla jsem to v úmyslu, protože mi bylo fajn, ale musela jsem znít podrážděně a naštvaně. Opravdu jsem nebyla nadšená z toho, že si Frank hraje na mého rodiče a všechno, co podle doktora nesmím, mi zakazuje. Vždyť je to proboha jedno kdy umřu, jestli teď nebo potom, stejně na mě nikomu nezáleží a mě nezáleží na nikom. Tečka, konec, ti dva lidé, kterým na mě záleží, nebo se tak alespoň tváří, to tu beze mě přežijou. A já si můžu klidně jít skočit pod vlak.

Frank jen stál a upíral na mě ohromený pohled, ústa otevřená dokořán. Učebnicový příkald ohromeného, překvapeného výrazu, na který já se dívala s lhostejností a náznakem otrávenosti v pohledu a jointem - ze kterého jsem si za tu dobu, co jsme tam takhle stáli a koukali na sebe nejmíň třikrát potáhla - mezi prsty pravé ruky, tu levou jsem měla založenou v bok.

"Tay... Promiň." Zavřel pusu, sklopil pohled, chvíli tam jen tak stál, než ho zase zvedl, pohlédl mi do očí a se smutným pohledem odešel. Já si sedla na parapet a o dalších deset minut později se bytem rozlehlo zabouchnutí dveří. Já zůstala na parapetu, bylo mi tam fajn.

A bylo mi fajn i následujících několik hodin, kdy jsem jen tak seděla na parapetu v opravdu nepohodlné poloze, poslouchala všechny možné písničky na které jsem narazila a sledovala dění za oknem na zahradě sirotčince. Sledovala jsem, jak ve stínu na okraji sedí u stolu několik žen z domu, kouří cigarety, ke kterým se slastně přisávají, protože je tak dlouho nemohly mít, vzhledem k tomu, že se v budově kouřit nesmí (ne, že bych to respektovala, ale omezuju se alespoň na svůj byt a otevřené okno) a řeší všechno možné, od svých sousedů, přes děti a ceny sýra v tom a tom obchodě, až po jejich strasňe nepovedená manželství a zoufalé životy.

Smála jsem se při poslouchání písniček jako je Blood od My Chemical Romance, protože ve mě ty písnička vyvolávala určité nadšení a euforii a ve směsi s vlivem THC na mozek to způsobovalo velké záchvaty smíchu.

A brečela jsem když hrála některá z jeho písniček, protože i přes to, že jsem si myslela a trvala jsem na tom, že jsem se přes tuhle svojí životní etapu přenesla, tak jedna moje část ho pořád milovala a téhle části, která v těchto chvílích vyplula na povrch a ukázala se v celé své kráse a škále pocitů, které jsem už měsíce, ne - li roky necítila, téhle části strašně moc chyběl, chtěla ho mít zpátky. Ale to nejde a nikdy nepůjde. Teď už ne.