Každý Ráno V Nás (Another Girl)

4. Tady. Ať už tě příště nemusím pouštět. Nebaví mě to.

Nakonec jsem ani neskládala, ani nepsala, jen jsem čtyři hodiny seděla na parapetu, koukala z okna, poslouchala Foo Fighters a přemýšlela jsem, co mám dělat. A vytírat schody jsem odcházela s jedinou myšlenkou. Pořídím mu klíč.

Při úklidu schodiště jsem opět přemýšlela (co jiného bych dělala?), ale tentokrát jsem k ničemu nedošla. Ani stopa po nápadu, myšlence nebo něčem takovém a tak jsem se to rozhodla nechat na druhý den.
Sama jsem se navečeřela u sebe, ze zbytků ze včera - tuňákového salátu (těstoviny, tuňák a kukuřice) a nechala jsem v lednici ještě porci pro Franka, který bude mít asi taky vecmer hlad. Umyla jsem se a zahrabala jsem se do postele, kupodivu se mi i podařilo usnout.

Vstávala jsem opravdu brzo, asi v šest. Rozespale jsem si vypila svou denní dávku kávy, oblékla jsem se do volného černého tílka, k tomu jsem si vzala potrhané silonky a džínové kraťasy, ještě jsem si k tomu vzala červenou vyšisovanou mikinu. Prohrábla jsem si rukou vlasy, namalovala jsem si řasy a oči jsem obtáhla sytou černou tužkou. Jako normálně.
Strčila jsem si do kapsy mobil, peněženku a klíče, obula si vysoké, odrbané a značně obnošené, černé conversky a vyrazila jsem ven.
Kousek od domu jsem chvíli čekala na zastávce, abych mohla přistoupit do nacpaného autobusu a otravovat lidi svojí hudbou, která byla dost hlasitě slyšet i přes sluchátka, která jsem měla, protože byla puštěná na plnou hlasitost. Lidé se po mě divně dívali a mě to bylo jedno.

Vystoupila jsem po půl hodině jízdy u obchodního centra. Jestli by mě někdo někde nemohl hledat, bylo to právě obchodní centrum, ale byla jsem tu. Chvíli jsem se procházela mezi výlohami obchodů, kde bylo vystavené oblečení, elektronika a nebo šperky. Přesně takové oblečení, jaké měli všichni, jen já ne. Teda až na tu mikinu. Tu jsem dostala před půl rokem od Polly k Vánocům. Jen díky dnům, jako jsou narozeniny a Vánoce jsem měla iPhone, nějaké normální oblečení, jako nosí všichni ostatní, dokonce i kytaru a piáno jsem měla díky Polly. Chtěla, abych zapadla a aby mě ostatní děti braly mezi sebe, aby se mi nesmály a já nebyla šikanovaná. Ale to se jí samozřejmě nemá šanci povést, ať budu sebemoderněji oblečená, ať budu mít mobil jaký chci, vždycky budu ta jiná. Dvakrát podtrženo a zvýrazněno. Jako bych i já byla zvýrazněná nějakým jasným, ale neviditelným zvýrazňovačem. Vždycky o mě všichni věděli, ale nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. V mé hlavě vyskočilo jakési ALE AŽ NA. A vedle toho vyskočilo to jméno. Ale až na Franka. Ano, až na Franka, ten se se mnou až moc chtěl bavit. Ještě ani jednou mě neoslovil Taylor, vždycky jsem byla Jimmy. Možná to bylo tím, že jsme spolubydlící a on se mnou, jako s osobou se kterou sdílí stejný byt, chce mít dobrý vztah, ale kdo ví.

Už jsem konečně dorazila na místo určení, k obchodu zvanému Ráj Klíčů. Vstoupila jsem dovnitř a prošla jsem kolem regálů plných různobarevných klíčů až k pokladně. Žena za pultem se na mě hraně usmála a falešně milým hlasem promluvila.

"Přejete si?" Na jednu stranu jsem otrávenost, kterou se marně snažila zakrýt, chápala. Každý den, od osmi do šesti večer musela jednat někdy s dost otravnými, nebo nepříjemnými lidmi a stále u toho být milá. A ke konci týdne už toho měla jednoduše plné zuby.

"Prosila bych dvakrát okopírovat jeden klíč. Na počkání." Pronesla jsem neutrálním hlasem a podala jsem jí klíč od bytu. Ona zašla někam do zadní části obchodu a já čekala, než se vrátí se všemi třemi klíči.

Vrátila se o deset zdlouhavých a poměrně nudných minut později. Položila tři naprosto identické klíče na pult, něco naťukala do klávesnice na pokladně a pronesla cenu.

Požadovanou částku jsem jí dala a s opět bezbarvým "Děkuju." jsem se otočila a odkráčela zpět domů.

Když jsem vešla do bytu, první, čeho jsem si všimla bylo to, že se ze dveří méjo pokoje linuly tóny piána a hluboký hlas zpíval písničku This Is Gospel, od Panic! At The Disco.

Vyzula jsem se, položila klíče na skříňku vedle dveří na jejich obvyklé místo a zamířila k sobě do pokoje, odkud písnička zněla. Za klavírem seděl Frank, v šedých, volných teplácích a tyrkysovém tričku, které mu bylo poměrně volné (i když, mám pocit, že by mu bylo volné i moje upnuté oblečení, byl celkem dost hubený, ale zase ne nezdravě, byl tak akorát). Potichu, abych ho nevyrušila, jsem se opřela o rám dveří a poslouchala jsem. Zpíval úžasně, na původní znění písničky sice neměl, ale to nemá nikdo. Když skončil, tiše jsem zatleskala, má mé uznání. This Is Gospel je na vyzpívání a hlasové rozhraní těžká písnička a rozhodně ne každý jí vyzpívá. Frank to dokázal. Upřel na mě své jasně zelené oči a zase se usmál tím svým křivým úsměvem, který mě nutil se taky usmát.

"Děkuju." Řekl a zvedl se od klavíru. Já jsem z kapsy kraťasů vytáhla kroužek s klíči.

"Tady. Ať už tě přístě nemusím pouštět. Nebaví mě to." Taky jsem se pousmála, s mírnou ironií, vlastně to byl spíš napůl úsměv, napůl úšklebek. Ruku ve které jsem klíčky svírala jsem natáhla dopředu a pustila, on je obratně chytil, prošela kolem mně a nechal mě stát v rámu dveří.

"Jo, a díky za večeři." Ještě na mě z kuchyně zavolal. Já pokroutila hlavou a zavřela jsem se v pokoji. Vykoukla jsem z okna směrem na zahradu.
Vytáhla jsem z kufru semiakustickou kytaru, po okrajích tmavě hnědou, uprostřed, kolem snímačů, až po ovládání byla světle hnědá. Snímače a mechaniku měla pozlacenou a byla jedna z mála věcí, na kterých mi záleželo. Dostala jsem jí před šesti lety od Polly. Chtěla, abych se naučila hrát, zaprvé, abych zapadla a za druhé, abych něco uměla. A jsem jí za to vděčná.

Kytaru jsem zapojila i do velkého komba značky Marshall, které stálo u zdi. Kombo jsem zapla a drnka jsem do strun kytary. Naplnil mě pocit uspokojení a soběstačnosti. Cítila jsem se plná. S kytarou jsem se tak cítila vždycky, hudba zaplňovala tu prázdnou díru uvnitř mě, kterou tam vyrval ON.

A hrála jsem dlouho, dokud nepřišla Polly, že to mám vypnout, že je to moc nahlas. S protočením očí jsem kombi vypla a Polly odešla. Ale hrát jsem nepřestala, až když ke mě přišel Frank, jestli nechci večeři, že usmažil vajíčka se slaninou. Konečně, první osoba (kromě mně), která nejí vejce jen k snídani!

I když neochotně, sebrala jsem se a šla jsem něco málo pojíst. Až když jsem jedla, jsem zjistila jaký mám vlastně hlad. Když hraju, tak si to neuvědomuju, nevnímám nic. Jen sebe a hudbu, okolní svět pro mě neexistuje. Ne, že by pro mně okolí někdy něco významného znamenalo.