Každý Ráno V Nás (Another Girl)

12. A já jsem si pohrávala s pramínkem jeho bílo-modrých vlasů.

Vedle mé postele stál vysoký, poměrně hubený muž v bílém plášti, v náprsní kapse měl daný stetoskop a nad ním jmenovku, která hlásala jeho jméno - Dr. Stephen Hook. Trošku jsem naklonila hlavu, abych viděla za něj. Myslela jsem, že tam někdo bude stát a netrpělivě čekat než se vzbudím, ale nikdo tam nebyl. Jak jsem taky něco takového mohla čekat...

"Slečno Jacksonová, vnímáte mě?" Promluvil na mě doktor hlubokým hlasem a já na něj upřela nevraživý pohled.

"Ano." Řekla jsem jednoduše, trošku suše, bez výrazu. Přikývl a něco si zapsal do desek, které držel v ruce. Nechtěla jsem vědět, co se stalo, proč se to stalo a co mi je. Chtěla jsem se vrátit tam kde jsem byla před tím... Ale kde to vlastně bylo? Co když to byl jen sen, výtvor mého podvědomí? Nevěřím na nadpřirozeno, ale musím uznat, že to, co jsem viděla před asi pěti minutama bylo divné. Celkově jsem se cítila dost divně.

"Slečno Jacksonová, prodělala jste klinickou smrt. Musíme si vás tu na nějakou dobu nechat, byla jste mimo tři dny. Nejdřív jste upadla do komátu a před půl hodinou vám všechny funkce začaly selhávat. Naštěstí se nám povedlo vás stabilizovat, ale musíte tu zůstat na pozorování. Kdybyste cokoliv potřebovala, tímhle čudlíkem zavoláte sestru." Ukázal na čudlík zavěsěný kousek nad postelí. "Telefon a věci, co jste měla u sebe vám dáme za okamžik. Nějaké dotazy?" Pokroutila jsem hlavou a on odešel. Po pár minutách přišla sestra a dala mi plastový sáček s mobilem, klíči a sluchátky.

"Máte tu návštěvu." Řekla mi ještě a mile se na mě usmála.

"Koho?" Vyhrkla jsem až moc náhle. Postarší sestra, kterou mi asi přiřadili, se trošku zasmála.

"Pošlu ho sem." Řekla a odešla. Za chvíli se otevřely dveře a vešel Frank. Jakmile mě spatřil, rychle ke mě přispěchal a pokusil se mě i přes to, že jsem ležela a byly do mě nabodané všelijaké trubičky a hadičky a jehly, obejmout. Když usoudil, že z toho nic nebude, přitáhl si židli a sedl si vedle mojí postele, složil si ruce na matraci kousek od mojí hlavy a položil na ně bradu, byl ode mě jen kousíček.

"Jimmy..." Zašeptal a jemně mě prsty jedné ruky, kterou vytáhl zpod brady pohladil po tváři. "Chyběla jsi mi." Musela jsem se pousmát, ale nemohla jsem mu říct nic podobného. Mám pocit, že by mi bylo líp kdybych zůstala v tom krásném snu. "Řekli mi, že máš problémy se srdcem a že máš celkem vážné asthma. Ale to srdce je na tom hůř, je moc slabé." Smutně se na mě podíval a já nevěděla, co říct. Ano, mohla jsem mu říct, že vím, že mám asthma a slabé srdce, a že si za obojí můžu vlastně sama. Ale nechtěla jsem, jen jsem uhnula pohledu jeho pronikavých očí a podívala jsem se na zeď za ním, kousek od okna. "Jimmy?" Zeptal se Frank starostlivě. Podívala jsem se na něj a opatrně jsem vzala pár pramínků jeho vlasů a zaujatě jsem si je prohlížela.

"Máš krásné vlasy." Zašeptala jsem místo odpovědi. Smutně se na mě podíval jakoby očekával odpověď na svou otázku, nebo na to, co všechno mi je. V pozadí tiše a ne zrovna stabilně pípal přístroj na měření tepu a já jsem si pohrávala s pramínkem jeho bílo-modrých vlasů. Bylo mezi námi ticho, teda, do té doby, než ho Frank přerušil tím, že se zvedl.

"Už budu muset. Možná se ještě někdy v týdnu zastavím, určitě příjde i Polly, mluvil jsem s ní. Chceš něco donést z domu? Počítač, papíry, nabíječku..." Nechal nabídku doznít do ticha a já uvažovala nad tím, co by se mi tu mohlo hodit.

"Počítač i nabíječku. Na mobil a na počítač, všechno najdeš u mě. A taky nějaké čisté oblečení prosím." Usmála jsem se na něj. On se na mě na oplátku křivě pousmál a naklonil se ke mě, až mě jeho vlasy lechtaly na tvářích. Dal mi na rty malou pusinku, takovou tu, jako se dává na dobrou noc malým dětem.

"Měj se. Zítra se zastavím." Pohladil mě po tváři a odešel. Chvíli jsem jen ležela a dívala jsem se do stropu, pak jsem si ale z mobilu pustila písničky a zavřela jsem oči s tím, že se prospím.