Každý Ráno V Nás (Another Girl)

3. Miss Jackson

Při cestě jsem zapojila sluchátka do mobilu a pustila jsem si tam písničku Miss Jackson od Panic! At The Disco. Moje jmenovkyně, ale neměla jsem jí ve zvláštní oblibě kvůli názvu. Byla tajemná, vyprávěla příběh bez konce a začátku, který asi nikdy nepochopím a to se mi na ní líbilo. Ta záhada v tom, o čem vlastně ta písnička je.

Vešla jsem do budovy, ani jsem nepozdravila typickým kývnutím Deboru, co jako normálně seděla na vrátnici a zle se na mě koukala, jen jsem rychle vyběhla schody až nahoru, odemkla byt a zapadla dovnitř. Tašku jsem opět odhodila a šla jsem do kuchyně, kde jsem zezadu ze skříňky vytáhla zavařovačku, která byla skoro po okraj narvaná trávou. Kousek od ní byla ještě drtička, pytlík s tabákem a krabička s balícími papírky a filtry, všechno jsem to vytahala a položila na kuchyňskou linku. V rychlosti jsem s ubalila opravdu slabý brko, všechno zase uklidila a joint zapálila.

Pro hodně lidí byla marihuana prokletí, pro mě vysvobození. Pomáhala mi, když jsem byla třeba hodně naštvaná, nebo mě něco hodně bolelo. Když jsem byla pod jejím vlivem, nic z toho jsem necítila a dostatečně jsem se uklidnila na tolik, abych pak už nevyšilovala.

Tohle mě naučil on, moje minulost a jediný kluk, do kterého jsem kdy byla zamilovaná. Vlastně, tuhle nádobu s trávou mám ještě od něj. Jednu chvilku jsem konopí dokonce i sama pěstovala na tajno na střeše, dobře schované tak, aby ho nikdo neviděl, ale zase aby mělo přístup slunečního světla a mohlo dobře růst.

Ale pak mě odvezli do léčebny a já se o rostlinku nemohla starat. A ona umřela. Ještě nikdy mi nebylo tolik líto, že něco umřelo, i když je pravda, že v mém okolí lidi neumírali a když už, byli pro mě cizí a tak jsem ani neměla důvod se zajímat. Možná to byli lepší lidi než já, a zasloužili s žít víc, ale žila jsem já a o ně jsem se nezajímala, přeci jenom, oni o mě také ne.

Stála jsem vykloněná z okna na ulici, když se ozvalo zabušení na dveře.

"Jimmy, prosím pusť mě dovnitř. Připadalo mi to správné tě bránit, ale pokud o to nestojíš, už to nikdy neudělám." Protočila jsem panenky, ale protože jsem Polly slíbila, že budu hodná, tak jsem se sebrala a ještě s půlkou jointu nedokouřenou jsem mu šla otevřít. Jak vešel, změřila jsem si ho pohledem, prohrábla jsem si vlasy volnou rukou a nasála kouř z brka. Zase jsem vyfoukla a pak teprve jsem promluvila.

"Asi bychom ti měli pořídit vlastní klíč, že?" Jen tam stál a šokovaně na mě koukal. "Prosímtě zavři ty dveře a pojď dovnitř, ať to není cítit po celým baráku." Nasadila jsem autoritativní tón. On trošku zavrtěl hlavou, jakoby se probral z transu, ale otočil se a na základě mé žádosti dveře zavřel. Alespoň, že tak. Ale i tak na mě dál šokovaně soustředil pohled.

"Ty... Ty hulíš?" Vykoktal asi po třech minutách, kdy už jsem se dokázala dostat do tří čtvrtiny jointu.

"Pomáhá mi to, když se potřebuju uklidnit, nebo mě něco bolí. Věř mi, je to mnohem lepší, než poslouchat moje výbuchy vzteku." Řekla jsem mu a natáhla jsem se za něj ke skříňce vedle dveří, na které stál popelník, abych odklepla ohořelou část. Už mi toho k hulení moc nezbylo, tak jsem ještě párkrát nasála a pak jsem to, co z toho zbylo típla do popelníku. Otočila jsem se od Franka, že půjdu k sobě do pokoje, mám čas do šesti večer, kdy musím jít uklidit schodiště, a vzhledem k tomu, že jsou teprve dvě odpoledne tak bych mohla jít skládat a hrát. Nebo psát. Už jsem tyto činosti dlouho neprovozovala. Každopádně můj odchod narušila Frankova ruka, pevně svírající moje zápěstí. Otočila jsem se na něj s mírně svraštělým čelem a otázkou v očích, protože jsem nechápala, co chce udělat. V lidech jsem se nevyznala. On se mi chvíli díval do očí a pak mě pevně objal. Vytřeštila jsem oči a chvíli stála jako prkno, než mi došlo, že bych mohla alespoň předstírat, že jsem normální osoba a objetí mu opětovat, a tak jsem mu nejistě položila ruce na záda.

"Omlouvám se Jimmy, moc se omlouvám." Zašeptal a pustil mě. Já mu jen věnovala mírný úsměv a omámeně jsem odkráčela do pokoje.

Co to k sakru bylo?! Proč mě to tak rozhodilo? Vždyť teď nejsem ani schopná myslet na nic jiného, než na Frankovo objetí. Měním se, on mně mění. Ale proč? Já nechci, chci zůstat taková, jaká jsem doteď.

Prohrábla jsem si rukou vlasy. Co mám dělat?