Každý Ráno V Nás (Another Girl)

21. "Víš, co se mi na tomhle místě tak líbí?" Zašeptal Oliver do ticha.

Jak to řekl, okamžitě jsem vystřízlivěla. Respektive střízlivá mysl odsunula opilost do pozadí a já na Franka upřela nechápavý pohled. Že mu to chybělo? Co mu chybělo? Tráva? Když mě poprvé viděl, že hulím, tvářil se, jako kdyby mě chytil při rozřezávání něčího těla pilkou na kosti. A teď tu v klidu sedí, vdechuje a vydechuje bílý kouř se slastným výrazem na tváři.

Natáhla jsem k němu ruku na znamení aby mi joint podal a on to udělal. Vložila jsem ho mezi rty a pořádně jsem si šlukla, moje tělo se hned trošku uvolnilo a mysl přestávala řešit věci, co by neměla a stejně je řešila. Bylo mi příjemně, zůstala jsem u vědomí, že se ho na to zeptám zítra. Teď by to asi stejně nemělo efekt a taky, proč kazit tak krásný večer?

"Je tu krásně. Dáš mi ještě?" Natáhl ke mě nedočkavou ruku a já mu už skoro dokouřený joint podala. Naposledy dvakrát potáhl a zamáčkl špaček do popelníku na imitaci stolku před námi. Opřel se zpátky do opěradla sedačky a dal mi ruku kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě blíž a já mu instinktivně položila hlavu na rameno a pozorovala jsem město před námi, všechna ta světýlka...

"Víš, co se mi na tomhle místě tak líbí?" Zašeptal Oliver do ticha, které mezi námi panovalo. Seděl na kraji sedačky, na které já jsem ležela s hlavou u něj v klíně a prohrabával mi vlasy při pozorování města ozářeného zapadajícím sluncem. Aniž by očekával odpověď pokračoval. "To, jak se před námi rozprostírá celé město, člověk se cítí volný, jako kdyby mohl zvládnout cokoliv by si jen přál, ovládnout svět, nebo se stát novým Jimmym Hendrixem. A i přes to, že v hloubi duše ví, že to není možné, najednou cítí, že by to dokázal, že by zvládl překonat všechny překážky, co mu stojí v cestě za jeho snem..." Tak, přesně tohle se mi na něm tolik líbilo. Byl chytrý, ale nebyl to šprt. Říkal chytré věci, jako byla tahle, hluboké myšlenky, ale uměl být i vtipný. Tohle jsem na něm tolik milovala.

"Máš pravdu, je to krása." Odpověděla jsem mu potichu a on se na mě usmál, pohladil mě po tváři.

"Ty jsi krásná." Naklonil se ke mě a dal mi pusinku na čelo. Jeho vlasy mě lechtaly na nose, rtech i tvářích. Trošku neohrabaně jsem ho chytila za líce a přitáhla si jeho hlavu tak, že jsem ho mohla políbit rty na rty. Dvě duše spojené v jednu, dvě těla zapadající k sobě jako dva kousky skládačky.

Odtáhl se a znovu mě pohladil po tváři, ještě chvíli byl nade mnou skloněný a díval se mi do očí, než se zvedl a opřel se do opěradla sedačky. Sledovala jsem modrou oblohu jak pomalu tmavla a začaly se na ní objevovat první hvězdy, první vzpomínky, nad kterými se dalo přemýšlet. Zapomínala jsem všechno, čeho jsem se bála, zapomínala jsem samu sebe a toho, kým jsem bývala. Cítila jsem se nezničitelná, jako kdyby mě nemohlo nic překazit cestu za mými sny, byť by to bylo to, že si pořídím jednorožce. Stejně, jak řekl.

Jasné světlo mě donutilo otevřít oči, které jsem však opět zavřela, protože mě do nich pálilo vycházející slunce, na které moje oči nebyly zvyklé. Pootočila jsem hlavu tak, že mi přes víčka nepronikalo tolik světla a znovu jsem oči otevřela, tentokrát s větší úspěšností. Rozhlédla jsem se kolem a nezabralo mi ani půl vteřiny, uvědomit si, že jsme v noci usnuli na střeše. Pokusila jsem se zvednout, ale bránila mi v tom Frankova ruka, která mě silně objímala kolem ramen. Pokusila jsem se jí opatrně sundat, abych ho neprobrala, ale neúspěšně, stejně jako já pár minut zpátky zamrkal kvůli jasnému světlu, co mu osvětlovalo tvář. Ale na druhou stranu, paži ze mě sundal a nechal mi tak volnou cestu k protažení. Rozhlédl se a jeho pohled spočinul na mě.

"Dobré ráno." Řekl, ale očividně toho litoval, protože zkřivil tvář do bolestné grimasy. Ach ta kocovina, beru jako požehnání, že jí nemívám. Buď se nikdy neopiju natolik, abych jí měla, nebo jsem dostatečně odolná. "Asi... Asi budu zvracet!" Řekl s určitou dávkou paniky v hlase Frank a já se zhrozila. Nemůže mi pozvracet moje oblíbené místo!

Rychle jsem se vymrštila na nohy a spěchala jsem k nedaleké budce, odkud vedly schody ke mě do bytu a taky se v něm nacházel kyblík a mop. Vzala jsem červený kyblík a rychle jsem kráčel zpátky za zdrojem poplachu. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla, že se Frankovi zatím povedly všechny následky jeho nočního jednání udržet v sobě.

"Tady, zvracej do tohohle, nikam jinam prosím." Podala jsem mu kyblík a začala jsem sbírat prázdnou lahev a popelník z imitace stolku. Krabici, která k tomu sloužila jsem nadzvedla a dala to obojí pod ní, pak jsem se otočila na Franka, který seděl zničeně na sedačce a objímal zatím stále prázdný kyblík. "Můžeš vstát?" Zeptala jsem se ho a on na mě upřel pohled, jako by se ptal, jestli to myslím vážně. Ale položil kyblík na zem kousek od sedačky a pokusil se postavit. Když už byl konečně na nohou, objala jsem ho kolem pasu, a snažila se ho přidržovat při chůzi, aby neskončil na tvrdé, kachličkové zemi.

Nějakým zázrakem jsem se bez jakékoliv újmy na zdraví, nebo nutnosti někdy v nejbližší době uklízet a vytírat dostali dolů do bytu, kde jsem ho dovedla do koupelny k záchodu.

"Jestli se ti chce zvracet, vyzvracej se, bude ti to sice hrozně nepříjemný, ale trošku se ti uleví. Já ti mezitím dojdu najít nějakej jinej prášek na bolest, než je tráva, ta by ti v tuhle chvíli moc dobře neudělala. A jestli se ti zvracet nechce, udělej to tak jako tak, předejdeš tím tomu, že budu někdy během dne muset uklízet a vytírat, za což bych ti byla opravdu vděčná. Za chvilku jsem zpátky." Pohladila jsem zesinalého Franka po zádech a ještě jsem hrábla do šuplíku pod umyvadlem a stáhla jsem mu vlasy do gumičky, aby mu nepadaly do zpocené tváře. Pak jsem se vydala do kuchyně najít mu něco proti bolesti hlavy a napustit mu sklenici vody a nechala jsem ho na pospas jemu samému.

Když jsem se vrátila s oranžovou tabletkou a sklenicí plnou chladné vody do koupelny, už vypadal o něco líp, vzduchem se nesl nakyslý pach žaludečních šťáv. Podala jsem mu tabletku a sklenici, které vděčně přijal. Polkl prášek, zapil ho vodou a pomalu se pokusil se zvednout.

"Osprchuj se, donesu ti nějaké oblečení." Usmála jsem se, zavřela jsem za sebou dveře a vydala jsem se do jeho pokoje najít mu pár kousků nositelného oblečení.