Zlý sen

5.Kapitola

Seděla jsem v pokoji. Všude byla tma. Temné prostředí se mi začalo líbit čím dál více. Jako by mi přidával sílu. Sílu žít dál.
Zvedla jsem se ze země, na které jsem seděla. Procházela jsem se po pokoji a myslela jen na jedno. Na svobodu.
Svoboda... Vrátit se domů. Za Dannym... Za starým životem.
Lehla jsem si na postel. Povzdychla jsem si a chystala se ke spánku.

"Danny! Chyť si mě!" Běžela jsem po zahradě.
"Dávejte pozor!" Křičela maminka když jsem kolem ní proběhla spolu s Dannym.
Nesla velký stříbrný tác s porcelánovým nádobím. Za ní stál tatínek s dortem.
Oslavovali jsme mé 10. narozeniny. Všichni jsme si sedli kolem stolku na zahradě a já si stoupla, abych mohla sfouknout svíčky na dortu.
"Přej si něco Amando" Řekla maminka.
"Přeji si... Abych nikdy nebyla smutná..."
***************
V tom jsem se probudila ze snu. V očích slzy, které se draly z očí. První stekla... Druhá... Třetí... V těch vodopádech jsem je přestala počítat. Chci domů. Už nechci trpět... Uteču... Uteču z tohoto vězení. Chci domů, za Dannym. Obejmout brášku, který se za mě vždy postavil... Chci domů.
Začala se ve mě vytvářet velká nenávist k tomuto místu. Navíc tu nejsem ani dobrovolně. Unesli mě a já jim uteču. Pokusím se aspoň o to. Nemohu tu zůstat. Nejde to. Nemůžu tu sedět a nic udělat. Nenávidím to tu. Nenávidím ty lidi tady. Nenávidím to tu všechno!!!
Zvedla jsem se a byla jsem tak naštvaná. Měla jsem chuť něco rozbít.
Kráčela jsem ke dveřím. Dívala jsem se na ně. Pousmála jsem se na ně a kopla do nich vší silou.
A znovu... Zas a zas... Dokud jsem neměla dost.
Sedla jsem si vedle dveří a začala brečet začíná mi hrabat.
"Chci domů" Špitla jsem si pro sebe.
"Chci domů!!" Zakřičela jsem z plných sil až se dveře rozletěli.
"Co se to tu sakra děje?!" Zakřičela Elizabeth.
"Chci domů! Nechci tu už být ani pět minut! Chápete to?! Chci sakra domů!"
"Amando uklidni se! Nemůžu tě pustit domů nemáme dodělané všechny testy a-"
"Mě je jedno že nemáte dodělané nějaké hloupé testy! Copak jsem nějaký pokusný králík či co?!" Musela jsem jí skočit do řeči. Nezajímají mě ty její pohádky. Proč mě tu drží? Počítají snad dobu, kdy se ze mě snad stane psychopat či co? Ach bože, proč jsi tak nespravedlivý. Proč já?!
V životě jsem toho vytrpěla už dost... Smrt rodičů a další věci o kterých se mi nechce přemýšlet.
"Amando sklidni se!"
"Nesklidnim dokud mi neřeknete, proč mě tu držíte!"
"To je tajný. Nemohu ti to říct."
FAJN! A teď jsem se opravdu naštvala!
Vrazila jsem jí pěstí. Ani nevím jak. Nekontrolovala jsem se. Byl to úžasný pocit.
Podlomili se jí nohy a dala si hlavou o kliku... Byla bez vědomí.