Zlý sen

11. Kapitola

Už týden jsem neměla žádný sen a žádnou noční můru. Zato ale vidím JEHO jak mi opakovaně říká ty odporné slova, jež se mi zaryli do hlavy i do srdce. Vídám i rodiče. Začínám bláznit. Danny říká, že to není normální. Že bych si měla zajít k lékaři a já stále odmítám. Nechci povídat o NĚM a ani o tom co vidím.
Šla jsem do kuchyně a připravovala si svačinu ale někdo mi poklepal na rameno.
"Jednou to bude dobré. Probudíš se a nic si nebudeš pamatovat." Byl to hlas mé matky.
"Mami!" Otočila jsem se a uviděla ji.
"Řekni Dannymu, že jsme vás měli rádi"
"Mami neodcházej!"
"Co to tu sakra meleš?!" Vyjekl Danny.
"Viděla jsem-"
"Mámu?!" Podíval se na mě s ustaraým pohledem.
"Jo" Hlesla jsem a podrbala jsem se na zátylku.
"Pojď se mnou... Někoho ti představím" Vzal mě za ruku a vedl mě do jeho pokoje.
"Koho?!"
"Uvidíš.."
Otevřel dveře a v pokoji stála nějaká žena.
"Dobrý den" Pozdravila jsem a podala jí ruku. Tak jak mě to učil tatínek.
"Dobrý i tobě" Usmála se a příjmula mou ruku.
"Amando, můžeme si promluvit?"
"Jistě" Danny odešel a my jsme si sedly na postel.
"Tak... Ty prý vidíš duchy"
"No.." Řekla jsem a sklopila hlavu.
"Chceš je vidět a nebo chceš mít život jako dřív?"
"Jako dřív" Hlesla jsem.
"Já ti pomohu, ale musíš jet se mnou"
"Kam?!"
"Do ústavu"
"DO BLÁZINCE?!" Zakřičela jsem.
"Ne, není to blázinec. Jsou tam lidi jako jsi ty."
"Když to pomůže"
"Běž si sbalit" Kývla jsem a šla balit. Chci to zkusit... Když to pomůže, budu jako dřív!
********************
Jeli jsme autem asi hodinu. Sledovala jsem krajinu a přemýšlela jsem, co mně čeká.
Pomalu jsme zastavovali a já se porozhlédla.
"Tudy." Vedla mě. Stali jsme v hale a čekali na doktora. Říkala jsem že jsme v blázinci.
Přišli jsme do ordinace... Dá-li se tomu tak říkat a tam jsem se posadila na lehátko.
"Tak... Ty máš prý bujnou představivost..." Přišla doktorka s těmito slovy.
"Ne, nemám" Řekla jsem se slzamy v očích.
"Tak.. Co vidíš... Slyšíš?"
"Vidím.... Moje sny! Nekonečné noční můry! A-a ten chlap! Ať jde pryč!" Zakřičela jsem. Už jsem ho zase viděla. Přitáhla jsem si kolena a sklonila hlavu a začala brečet.
"Amando.."
"Nechte mě být!" Zakřičela jsem.

*nobody... Pohled neznámé osoby*
Slyšel jsem pláč. Nakoukl jsem do ordinace k doktorce Piers a měla na lehátku dívku.
Seděla s koleny u hlavy a křičela ať ten muž zmizí... Jenže nikdo tam nebyl. Měl jsem divný pocit.
Najednou se uklidnila. Utřela si slzy a začala vyprávět co se jí stalo. Ten příběh mi je povědomí. Jako bych ho někde četl. Musím přemýšlet... Už vím! Kniha "útěk" ten samý příběh. Bylo to až děsivé. Velmi děsivé. Poslouchal jsem za dveřmi ten příběh.
"A od té doby ho vidím" Povzdychla. Poslední věta co jsem slyšel a pak odešel.

------------------------------------------------
Ahoj... Pokud jste se dostali až sem.. Napište do komentu jaký ten příběh je a jak si myslíte, že dopadne. Jsem ráda za každý reads :))
-Fallen