Zlý sen

4.Kapitola

Otevřela jsem oči a seděla na lavičce. Dívala jsem se kolem sebe zjistila jsem, že jsem na nádraží.
Byly tu dvoje koleje a hlavní budova, vysoké sloupy a na nich seděla tmavá střecha. Zvedla jsem se a rozhlížela jsem se. Nikdo tu nebyl, kromě mě. Bylo brzo ráno. Slunce teprve vycházelo.
"Kde to jsem?!" Zakřičela jsem. Slyšela jsem pouze ozvěnu. Šla jsem přes koleje až k hlavní budově.
"Bloodwillské nádraží" Stálo na skleněných dveřích.
"Stoupni si na koleje, stoupni!" Slyšela jsem nějaký hlas. Nutilo mě to si tam stoupnout. Lákalo mě to až moc. Moje mysl mi ale říkala, ať stojím, ať tam nechodím, ale moje nohy jakoby dostali rozkaz. Pomalu jsem se blížila, čím blíž jsem se blížila, tím víc jsem se snažila zastavit. Vzpírala jsem se jak jsem dokázala. Nešlo to. po kolejích jel vlak. Stála jsem jen pár centimetrů od kolejnice. Pomalu jsem na ní stála. Začala jsem brečet. Pochopila jsem, že umřu.
"Co děláte?! Chcete mě zabít!?"
Nechci umřít!
"Slyšíte mě nechci umřít!"
Vlak se pomalu blížil. Byl už jen o 500 metrů ode mě. Začala jsem odpočítávat. Nemohla jsem se hnout a uznala jsem, že se tedy nebudu vzpírat.
"3..."
Prosím ať to nebolí...
"2..."
Sbohem....
"1..."
"Nee!"
"Amando... Amando! Všechno je v pořádku. Žiješ!"
Otevřela jsem oči. Byla jsem v místnosti a ležela na lehátku. Byl to jen sen... Noční můra. Zase jsem malém umřela.
"Zajímavé výsledky." Řekla po dlouhém mlčení Elizabeth.
"Doktorko Elizabeth?"
"Co chceš!" Zakřičela na nějakého muže.
"To bylo nemožné. Nemůže se probudit jen tak. Může se probudit jen s mým svolením a-"
" Já vím! Vím co dokáže. Je jiná..."
Tak jiná? A čím? Co to zkoumají? Chci pryč. Žít svůj život.
"Jiná?" Nevydržela jsem to a zeptala se.
"To ti zatím nemůžu říct zlatíčko." Usmála se a sundala si gumové rukavice.
"Vemte ji do místnosti E" Dala povel a všichni se zvedli. Stoupla jsem si, ale musela jsem si znovu lehnout. Točila se mi strašně hlava. Ostré světlo mě bodalo i skrz víčka.
"Pomůžu ti" Řekl něčí hlas. Otevřela jsem oči a uviděla nějakého kluka. Bylo mu tak sedmnáct. Měl blond vlasy a modré oči. Byl vyšší než já. Měl zářivý úsměv.
"Díky" Špitla jsem a vstala jsem z lehátka. Vzal mě za ruku a vedl mě na určené místo.
Posadila jsem se na židli. Z dálky vypadala jako by byla skleněná, ale nebyla.
Neseděla jsem tam dlouho, když přišla Elizabeth. Sedla si na židli a vyndala blok a pero. Upravila si vlasy aby jí nalezli do očí.
"Takže" Prolomila ticho. Já jen seděla a dívala se na blok a pero. Už se mi hlava netočila a bylo mi lépe.
"Od kdy se ti zdají takové sny?" Vzala pero do ruky a dívala se na mě jasnýma očima. Byla připravena psát... Zapisovat každé mé slovo. V místnosti jsme byli jen já, ten kluk a ona. Pronikala do mých očí, zvedla ruku a prohrábla si vlasy.
"Když rodiče umřeli" Řekla jsem tiše.
"Umřeli?!" Zapsala do bloku...
"Ano. Umřeli před půl rokem při autonehodě. Zbyli jsme jenom já a Danny-" Nadechla jsem se, ale Elizabeth mě přerušila.
"Danny?!" Zvedla oči od bloku.
"Můj starší bratr. Přišel mi do dopis.. Když jste mi vy... Rozbili okno kamenem a na něm byl ovázaný provázek. Bylo tam psáno, že jste ho unesli. Tak jsem šla k určenému místu a tam mě praštili do hlavy a objevila jsem se tady."