Zlý sen

10.Kapitola

Ležela jsem na louce plné květin. Květiny byly snad z celého světa. Zvedla jsem se abych se mohla porozhlédnout. Za mnou byl nádherný a hustý les.
Podívala jsem se na nohy, protože jsem cítila příjemný pocit. Byla jsem bosá a na sobě jsem měla nádherné bílé šaty. Dlouhé pod kolena, s modrou stuhou v pase, která byla vzadu svázáná do mašle. Své dlouhé vlasy mi vlály všude kolem a lochtali mě na rukou. Musela jsem se pousmát.
Rozhodla jsem se vydat prohlédnout si les. Lákal mě víc než si přičichnout ke každé květině zvlášť.
Kráčela jsem malými krůčky až na kraj lesa. Dívala jsem se do něj. Byl nádherný. Vešla jsem a pokračovala dál po cestě. Užívala jsem si to. Slyšela jsem zvířata jak běhají po lese.
"Krása co?" Uslyšela jsem za sebou. Trhla jsem sebou a otočila se. Stál tam ten chlap.
"Co chceš?" Vypadlo ze mě po chvilce zírání na něj.
"Tebe... Co myslíš že bych chtěl jiného?" Usmál se na mně a menšími kroky se blížil ke mě. Začala jsem couvat.
"No tak... Mě neutečeš!" Zakřičel.
"Proč mě nenecháš být?"
"Protože nechci!" Zase se začal smát tím hrozným smíchem. Začala jsem utíkat lesem... Pryč od něj.
"Je to jen sen... Jen sen!" Zakřičela jsem. Běžela jsem jak jsem jen mohla. Přeskakovala jsem různé větve a pařezy. Mezitím mě ON doháněl.
Zakopla jsem o pařez a spadla na zem. Celá udýchaná jsem tam bezmocně ležela.
Ani jsem se nenadála a ON stál nede mnou a vychutnával si pohled na mě. Na Amandu, co trpí svou noční můrou.
"Tohle ještě není konec!" Zakřičel a všechno zmizelo.
Byla tma a já si uvědomila, že jsem se probudila a jsem zpátky v realitě.
Vstala jsem z postele a podívala se na mobil, který ukazoval pět ráno.
Rozsvítila jsem světlo a na posteli byl lístek. Přešla jsem k němu a vzala ho do ruky.
"Ještě není konec." Stálo tam černým písmem. Naštvala jsem se a hodila papír do koše.
"Fakt dobrý vtip... Ha ha ha" Řekla jsem ironicky a sedla si na postel.
Přehrávala jsem si co se mi vlastně zdálo.
To všechno... Bílé šaty, louku a květiny, temný les a JEHO. Bylo to až děsivé. Mráz mi běhal po zádech když jsem si vzpomněla na ty slova.
"Ještě není konec." Špitla jsem si pro sebe.
"A čeho není konec?... Mých nočních můr? Mého utrpení? Mého strachu usnout? Čeho? Tak mi to sakra řekněte!!!" Slzy mi začali stékat po tvářích a začala jsem se klepat.
Tohle nemůže trvat navždy. Ne, to opravdu ne.
Brečela jsem do východu slunce. Sledovala jsem jej.
"Nový den, staré já ... A staré nové noční můry. Může být něco jiného? Ne.." Hlesla jsem a utřela si slzy.