buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

one

Právě nám probíhá tělák, bohužel spojený s klukama. Tenhle předmět jsem nikdy neměla ráda, ne že bych neměla ráda sport, ale ve škole to bylo prostě něco jiného. Zrovna jsme museli dělat výmik na hrazdě, nikdy mi to nedělalo problém, ale zrovna před klukama to vážně nebylo příjemný. Zvlášť když tam byla ta parta čtyř kryplů — Aleš, Václav, Petr a- ten čtvrtej, kterej ani vlastně nevím, jak se jmenuje.

„Růžičková, hejbni zadkem!” zavolal na mě tělocvikář. Jenom jsem si povzdechla a rozběhla se k hrazdě. Za mnou stáli ty čtyři idioti, z čehož jsem nebyla dvakrát nadšená.

Byla jsem u hrazdy, vyšvihla jsem se nahoru a udělala přesně to, co po mně tělocvikář chtěl. Uslyšela jsem hvízdnutí, já i tělocvikář jsme se otočili.

„Libový kozy, Růžičková!” křikl na mě ten idiot Václav, měla jsem chuť mu omlátit hlavu o zeď.

„Nech si zajít chuť, ciferníku!” vyplázla jsem na něj jazyk, učitel to už raději nekomentoval a snažil se dál vyučovat.

*

„Kohopak to tu máme?” uslyšela jsem za sebou hlas, samozřejmě to byl zase Václav. Šla jsem zrovna ze školy, ale bohužel mám stejnou cestu jako oni, jenom si mě dneska nějak moc všímají.

„Co chcete?”

„Jdeš s náma na Cinglák?” zeptal se Petr a já musela vybuchnout smíchy.

„Proč bych měla jít zrovna s váma?”

„Nikoho lepšího široko daleko nenajdeš,” odpověděl mi Aleš, tomu jsem se musela znovu zasmát.

„To určitě, musím se učit, jinak mě matka vydědí, poslední dobou nosím samý pětky.”

„Nosit pětky domů nemusí být zlozvykem, zvláště přihlédnem-li k tomu, že je nosíš pod trikem,” odpověděl zase Aleš, jeho parta blbečků se začala smát.

„Jak to můžeš vědět?” ironicky jsem se pousmála a založila si ruce na hrudi.

„Kouknu a vidim.”

„Fajn, půjdu s váma. Varuju vás, pokud mě budete chtít znásilnit někde za keřem, kopanec mezi nohy docela bolí.”

*

Na Cinglák se chodilo každou středu, vstupenka byla nějaký chlast a říkám vám, na tajňáka vzít chlast od otce, kterej pije a matky, která o mě nikdy neprojevila zájem byl nadlidský úkol.

Co se nevypilo ve středu se schovalo na horší časy, tedy na celý zbytek týdne.

„Tak nám o sobě něco řekni, Růžičková, jak se to vůbec jmenuješ?” začal Václav a otevřel flašku, kterou jsem přinesla.

„Aneta, Václave, a přestaň mi říkat příjmením mého debilního otce, díky,” poslala jsem mu vzdušnou pusu a převzala si od něj flašku.

„A ty mi zase neříkej Václave. Hele, říkej mi Popelko, tak mi říkají všichni,” tomu jsem se musela začít hrozně smát.

„Jasně, a Aleš bude Zlatovláska, Petr sněhurka a ten čtvrtej malá mořská víla,” smála jsem se na celé kolo, bylo mi u prdele, že na mě všichni čtyři čumí jako na mentálně nemocného člověka.

„Hele ten čtvrtej je Míťa, jasný?” skočil mi do toho Aleš.

„Dobře, Zlatovlásko,” podala jsem mu flašku, on se jenom pousmál a převzal si jí.

„A jaká je tvoje oblíbená kapela?” zeptal se mě Míťa.

„Nirvana, na sto procent. Ale mám ráda i Stony, Led Zeppelin a tak různě.”

„Hoši, myslím si, že se mi ta holka začíná líbit,” řekl Popelka a napil se. Strávili jsme tam celý den, ale v sedm hodin už jsem musela jít, jinak by mě otec zabil.

„Už budu muset jít, zítra se předávají občanky a otec mě přetrhne pokud do osmi nebudu doma,” oznámila jsem jim, pouze to odsouhlasili a já byla na odchodu.

„Tě péro!” zvolali na mě všichni čtyři. Pro sebe jsem se usmála, možná že nebudou tak špatní.

„Tě péro!”

* * * *

zdravím vás u dalšího příběhu! sice mám na profilu nedopsanou fanfikci na steina... ale na to sere pes :D tenhle film poslední dobou dost letí, tak jsem se rozhodla, že napíšu nějakou tu ff, třeba se to chytí :D ale předem vám chci něco říct:

nechci, abyste to brali jako zaláskovanou fanfikci, bude to něco jako ten film, všichni to berou tak, že to je veselý film, kde si puberťáci užívají svoje mladí, ale má vám to ukázat, jak se žilo za dob komunismu a věřte mi, že to opravdu není jenom o lásce a alešovi :D