buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

epilog

Víte jaké to je? Ztratit člověka, pro kterého riskujete, žijete pro něj celý svůj život, nebo třeba píšete básně? Aleš ano, ale nikdy si nepředstavoval, že to bude zrovna tahle dívka.

Když ji poprvé viděl, tak mu bylo jasné, že tu z hlavy nikdy nedostane. Protože na ní myslel ve dne v noci, básně psal jenom o ní a vždycky si strašně moc přál, aby se s ní mohl alespoň trochu sblížit.

Aneta Růžičková

Tak znělo jméno, které bylo vytesáno na hrobě z mramoru. Dívky, která se nedožila svých devatenácti let.

To jméno za sebou zanechávalo tolik záhad. Proč to jenom udělala? Tuhle otázku si kladl každý v jejím okolí a hlavně ti tři kluci, kteří pro ni znamenali celý svět a ona pro ně samozřejmě taky.

Byla krásná po své matce. Dlouhé, hnědé vlasy jí vždy vlály ve větru, modré oči se jí třpytily na všechny strany. Voněla po kytkách a jaru. Byla to v podstatě dívka ze snů téměř každého kluka. Tak proč tedy?

Na jejím pohřbu se sešlo dost lidí. Byl tam Popelka, i s jeho tátou a bratrem, který jí obvinil z toho, že je děvka. Petr a jeho celá rodina se tam taky sešli, i s Hankou, která sice neměla moc šanci ji poznat, ale moc dobře věděla, kolik toho pro kluky i Petra znamenala. Objevil se tam dokonce i její otec, který o ni nikdy neprojevil lásku ani zájem, ale někde hluboko uvnitř cítil bolest, protože jeho jediná dcera spáchala nežití. Měl výčitky svědomí už i z toho, že mohl za autonehodu své manželky...

A Aleš tam nemohl chybět už vůbec. Byl tam s jeho rodiči a přáteli, ale on si bez ní připadal úplně ztracený. Když tam nebyla ona, tak mu vše připadalo nudné a naprosto zbytečné.

Obřad trval okolo půl hodiny. Kluci tam seděli a koukali na zem, jako kdyby jim odlétli včely. Nebylo to jednoduché ani pro jednoho, nejdřív Míťa a teď i ona.

Aleš se musel hodně držet, aby nebrečel, protože slzy měl opravdu na kraji. On vlastně téměř nikdy nebrečel, protože kluci přece nebrečí. Ale v ten den, kdy ji viděl umírat, už to nemohl vydržet a v tu chvíli mu bylo úplně jedno, jestli ho to dělá míň chlapem, nebo jestli ho při tom někdo vidí. Umírala mu před očima dívka, kterou miloval, tak co měl asi dělat?

Cítil, jak mu po tvářích teče slaná tekutina a jak mu pomalu vlhnou oči, snažil se dívat do země, aby to nikdo nepoznal, i když věděl, že si zrovna ona jeho slzy zaslouží. Ona a nikdo jiný.

Když se sešli kluci v hospodě, nikdo neměl slov. Sice tam byli spolu, ale chyběli tam dva lidé, bez kterých to nebylo ono.

Petr jim ukázal dopis od učitelky Pivoňkové, jenomže Alešovi už to bylo jedno. Měl ji rád, ale to co cítil k ní, nikdo jiný na světě už nikdy nezmění.

„Napadlo vás někdy, proč to udělala?” Zeptal se Petr, aby nebylo trapné ticho, i když zrovna za takové situace, to ani tak trapné nebylo.
„Míťa nechtěl na vojnu, ale Anet? Co se jí mohlo stát?”

„Třeba měla nějaký problémy, ale když nám o tom neřekla, tak to muselo být kurva vážný,” odpověděl mu Popelka.

„Měla problémy, dost dlouho, ale nikdo jsme to nevěděli a ani jsme to nemohli poznat,” začal mluvit Aleš, věděl, že jim to dříve nebo později bude muset říct.

„O čem to mluvíš?” Divil se Petr.

„Řezala se, měla úplně pořezané ruce a nohy. Jenomže nás nechtěla zatěžovat svými problémy. Taková ona byla, až moc přátelská na to, aby si sama nechala pomoct,” nad tím se trochu pousmál, nad její vzpomínkou.

„Proč si nám to neřekl?” Zeptal se Popelka.

„Nepřála si to, chtěla s tím skončit, ale očividně se něco posralo. Říkám vám to teď, protože si myslím, že by chtěla, abyste věděli pravdu,” řekl jim celou pravdu Aleš. Oba dva nevěděli, co na to říct, vyrazilo jim to dech a pořád se divili tomu, že tak pozitivní člověk, může prožívat takové hrůzy, že by udělal tak příšernou věc.

Seděli tam ještě dlouho do večera a snažili se ten smutek zapít. Přišli o dva kamarády, kteří pro ně vždy budou něco znamenat.

Aleš se druhý den ráno vydal k jejímu hrobu. Bylo mu jasné, že tam bude chodit každý den, kdykoliv bude na dně, kdykoliv mu bude chybět a kdykoliv bude potřebovat být sám. Bude tam chodit vyměňovat kytky, růže, protože ty byli její oblíbené.

Sedl si na zem, vzal do ruky notes s básněmi, který ji dal. Rozhodl se, že jí věnuje poslední báseň, aby se s ní navždy rozloučil.

Tak jak to začalo, tak to i skončí.

Mezitím, co psal poslední báseň o ní, popíjel flašku levného alkoholu, protože střízlivý by to nedal. Tekly mu slzy, ale musel to dopsat.

Když měl hotovo, papír s básničkou přidělal ke hrobu a k tomu připl růži. Naposledy se ohlédl a potom už odešel pryč. Tím se s ní navždy rozloučil.

Pro moji Nirvanu
Ach, já jsem tě tak miloval,
tak horoucně jsem miloval,
že posud onu lásku cítím,
kterou jsem v tobě oběť dal,
a nyní - srdce zůstaň stát,
tvá víra s láskou už šly spat.

A naděje a tužby mé -
já neměl nikdy naděje,
a slze moje poslední
tvá radost z očí zavěje,
nuž tedy, srdce, zůstaň stát,
co tvého bylo, už šlo spat.

𝓣𝓱𝓮 𝓮𝓷𝓭

děcka, moc se omlouvám za smutný konec, ale i tak doufám, že se vám tenhle příběh líbil a alespoň trochu jste si ho užili, měla jsem slzy na krajíčku, když jsem to psala, tak doufám, že moji práci oceníte<3

děkuju vám všem za krásné komentáře, votes a taky followers, které jsem díky tomuhle story získala, určitě se ještě u nějakého příběhu uvidíme, i swear 💗

zároveň mám dneska narozeniny, takže taková třešnička na dortu heh<3

mějte se krásně, skládejte básně, užívejte víkend a života<33