buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

twelve

Ráno jsem se probudila s pekelnou bolestí hlavy. (pozn.autorky: mandrage vibes>>>) Vůbec se mi nevybavovalo, co se stalo včera v noci, dokud jsem vedle sebe neviděla Aleše bez trika.

Říkám vám, že takovou rychlostí jsem z postele ještě nevyletěla. Jenomže bych to nebyla já, kdybych se nezamotala do deky a nespadla přitom na zem. Samozřejmě jsem probudila Aleše.

„Kurva, mě bolí hlava. A proč máš na sobě jenom podprsenku?” Zeptal se mě a jeho pohled směřoval na můj hrudník.

„COŽE?!” Ihned jsem se zakryla dekou, i když mi bylo jasné, že on minulou noc viděl víc než teďka, protože jsem si na všechno vzpomněla.

„Ehm, no, my dva jsme, ehm, no, víš co?” Říkal stydlivě a byl červenej až za ušima. U mě to nebylo jinak, musela jsem být červená až na prdeli.

„Myslíš píchali? Jo, to je dost možný, to ten chlast,” řekla jsem si spíš pro sebe, ale on to stejně slyšel.

Potom jsem rychlostí Míťovi babičky zaplula do koupelny a snažila se vzpamatovat z toho, co jsem se právě dozvěděla. Do Aleše jsem byla zamilovaná až po uši, ale není tohle už trochu moc? Ani vlastně nevím, co pořádně chci. Nejradši bych si od něj dala pauzu, což bylo poměrně těžký, když jsem u něj bydlela.

Odpoledne jsme byli domluveni s klukama do hospody. S Alešem jsem od rána nemluvila, ani on, ani já jsme neměli náladu spolu mluvit, očividně si taky nebyl jistý tím, co vůbec chce.

„Jak už to poznali mnozí,
nastává počasí kozí.
V Praze i ve Mníšku pod Brdy,
nenosej holky podprdy.
Pod blůzou nenosej nic,
zvlášť když je velkej hic.
A tak to počasí kozí,
hormony splašit nám hrozí.”

Zpívali jsme s klukama tuhle jejich pitomou písničku, museli jsme se u toho strašně smát. Míťa nám do toho hrál na klavír.

„Ve Mníšku, vole, ne v Mníšku!” Varoval Aleš Petra.

„To je jedno, ne?”

„Tě péro!” Pozdravil nás Popelka a tím přerušil začínají hádku Aleše s Petrem kvůli češtině.

„Tě péro!” Pozdravili jsme ho všichni nazpět, položil na klavír sklenici s... KRTKAMA? KURVA, CO CHCE DĚLAT S KRTKAMA!?

„Co to je, vole?” Zeptal se ho Aleš, seš slepej nebo?

„Krtečci, vole, krtečci. Mám za úkol je zlikvidovat jakožto škůdce, ale já s nima mám na večer lepší plány.” Potom nám vysvětlil, co s nima hodlá udělat, my jsme samozřejmě jenom souhlasili a dohodli se, že se o půlnoci sejdeme před barákem té Rusky.

* * * *

Přesně o půlnoci jsme se sešly, krtky jsme poslali na zahradu té uječené Rusce a potom jsme co nejrychleji zdrhli pryč.

Večer u Aleše doma jsem se bála, že spolu nebudeme mluvit a bude mezi námi hmatatelné napětí, ale zároveň jsem nechtěla mluvit.

„Anet, chci ti něco říct,” řekl mi, když jsme z venku přišli do jeho pokoje. Pomalu jsem se na něj otočila, držel v ruce nějaký papír, to bude další básnička.

„Mluv.”

„Když večer sám usínám, dívám se na nebe.
Když se vzhůru podívám, vidím tam Tebe.
Srdci svému naslouchám, slyším jeho tlukot.
Své srdce tak poslouchám, mám k tomu důvod.
Když ráno vstávám, z krásného snu,
Když se probouzím do dlouhého dnu.
Srdci naslouchám, cítím jeho žár,
Své srdce poslouchám, vidím tam Tvou tvář.
Moc Tě miluju.”

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, to jsem vážně nečekala, spíš jsem si myslela, že to bude něco jako — bylo to krásný, ale musím tě nechat jít.

„A-aleši, t-ty mě m-mi-miluješ?” Vykoktala jsem ze sebe. Ty blbko! Vždyť to teď řekl!

„Ano, Anet, už od druhý třídy sakra. Byl jsem do tebe blázen už v té době a doteď nepřišla jiná, kterou bych miloval víc. Krásnější osobu jsem nikdy neviděl,” po jeho slovech se mi chtělo brečet, abych přečkala nutkání brečet, skočila jsem mu okolo krku, že se málem skácel. Začal se smát a já se k němu musela přidat.

Nemohla být v tu chvíli šťastnější osoba než já. Protože mi právě kluk vyznal lásku, a ne ledajaký, ale ten, do kterého jsem byla už dlouho zamilovaná.

* * * *

omlouvám se, že je dneska kapča pozdějc, ale nějak jsem na to zapomněla, tak ji tu máte jako pěknou tečku na konec dne!

básnička opět není z mé hlavy - jelikož jsem na to úplné kopyto - ale snad se vám též líbila<3

no nic, musím jít cvičit, tak adios amigos!