buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

nine

Jak jsem řekla, tak se taky stalo. Hned, jak jsem přišla domů, tak začalo peklo. Otec mi řekl, že teď už mě nikdo neubrání, taky že jsem si tu matiku měla opravit na výbornou, že chvalitebná nestačí. Dostala jsem výprask a s brekem jsem utekla pryč z domu, zabalila jsem si všechny svoje věci a utekla pryč. Zařval na mě, ať už se ani nevracím.

Začalo pršet, bulela jsem a nevěděla jsem jak dál. Teď už jsem neměla nic, neměla jsem ani svojí matku, která mě posledních pár měsíců držela při životě. Ale pořád jsem měla kluky.

Nevěděla jsem, kam jít, tak jsem se vydala k Alešovu domu. Nevěděla jsem, kam jinam. Péťa s rodiči jeli pryč, Míťa ani nevím, kde bydlí a Popelky táta by se posral. Takže jediná možnost byl on.

Zazvonila jsem a čekala až mi někdo otevře. Čekala jsem tam Aleše, nebo jeho mamku, ale byl to nějaký chlap.

„Dobrý den, je Aleš doma?” Nevypadal moc nadšeně.

„Aleši, máš tady návštěvu!” Zařval do bytu, než ale přišel, ten pán si mě velice přísně prohlížel. Mohl to být jeho táta, ale on říkal, že tátu nemá a vždycky říkal jenom mámy manžel.

„A-ahoj, Anet, co tady děláš?” Vykoktal ze sebe, zřejmě mě nečekal.

„Můžeš prosím na slovíčko?”

„Samozřejmě,” prorval se přes toho pána ke dveřím, než zavřel dveře, hodil na něj vražedný pohled.

„Moje máma zemřela při autonehodě, pohádala jsem se s otcem a nemám kam jít,” vychrlila jsem to najednou. Ukázala jsem na monokl na mém oku.
„Aleši, já nevím co mám, kurva, dělat. Všechno se mi sere pod rukama,” s tím jsem se málem skácela na zem, on mě ale chytl a objal mě. Začala jsem mu brečet do ramene, byla jsem úplně zoufalá a nevěděla jsem, co se svým životem.

„Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít, neopustím tě, slibuju,” poslední dvě slova se mi vryla do hlavy. Potom mi pomohl vstát a vydali jsme se do jeho domu. Jeho mamce to všechno vysvětlil, ta mi potom říkala, jak je jí to moc líto. Řekla mi, že u nich můžu zůstat, jak dlouho budu chtít, vlastně to samé, co mi řekl Aleš. Manžel jeho mámy se netvářil moc nadšeně, ale co jiného se dalo dělat.

Večer jsem seděla na jeho posteli, v mikině a pila jsem čaj. Koukala jsem se z okna, normálně bych touhle dobou mohla být venku a užívat si prázdniny, ale všechno se muselo posrat.

Potom si vedle mě sedl Aleš, měl v ruce mokrý ručník. To bylo na můj monokl a roztržené obočí. Vzal můj obličej do jeho dlaně a snažil se mi vyčistit ránu.

„Díky za všechno, vážně, nevím co bych bez tebe dělala,” řekla jsem mu ze srdce upřímně. Nesmála jsem se, momentálně jsem na to neměla náladu, vůbec.

„Já nevím co bych dělal bez tebe. Moc mě mrzí, to co se ti stalo, někdo jako ty si takové věci nezaslouží,” díval se mi vážně do očí a při tom mi čistil ránu.

Celý zbytek večera jsme si povídali, ale už to takových vážnějších věcech, hlavně o životě. Když se na mě usmál, musela jsem přečkat nutkání ho políbit.

Jeho úsměv bylo totiž něco krásného, dokázal by jím rozzářit celé městě ve tmě.

* * * *

Druhý den jsem se šla projít, nechala jsem chvíli Aleše Alešem, abych si od něj trochu vyčistila hlavu, protože jediné, co v ní momentálně bylo, byl on.

Šla jsem směrem na Cinglák, sice dneska nebyla středa, ale čert to vem. Možná to bylo dobře, protože jsem tam alespoň byla chvíli sama.

Spatřila jsem nějaký vrak auta, bylo to zvláštní, protože jsem ho tam nikdy neviděla. Šla jsem blíž a podívala se, co to tam dělá, ale všimla jsem si, že vevnitř někdo je.

„Baf!”

Popelka v autě nadskočil, četl si zrovna nějaký časopis, ale na jeho výrazu bylo vidět, že mě rád vidí.

„Co ty tady?” Zeptal se s úsměvem a pozval mě dovnitř. Sedla jsem si dozadu na sedačku vedle něj a povzdechla jsem si.

„Teď bydlím u Aleše, fotr mě vyhodil z baráku. Nevím, co teď se mnou bude, ani mě nevezmou na tu střední, kam jsem chtěla.”

„Mrzí mě, co se stalo,” objal mě okolo ramen, položila jsem si hlavu na jeho rameno a raději už nic neříkala.

Zanedlouho někdo zaklepal na okno v autě.

„Jménem zákona, dohonit péro a— Co to vy dva děláte?” Zarazil se Petr, musel si myslet Bůh ví co, když nás takhle viděl.

„Nic,” řekli jsme oba naráz, aby to nevypadalo, že tady provádíme....

„Co tady děláš ty? Myslela jsem, že jedete na dovolenou,” podívala jsem se na něj, on jenom zakroutil hlavou a posadil se do auta na místo spolujezdce. Popelka si sedl na místo řidiče a podal mu pivo.

Potom nám Petr vyprávěl o tom, jak je chytli na hranicích, a taky o tom, jak to s jeho tátou seklo.

„Ale jestli to jenom dělá, tak je to absolutní génius,” řekl mu Popelka, Petr ale jenom zavrtěl hlavou.

„Lepší drtička žeber než tohle,” pronesl Petr, mluvil tím zřejmě na nás oba, naši fotrové byli stejní.

„To je jasný. Hele, pojďte, zajdeme k nám domů a dáme nějaký vychlazený pivko od nás z lednice,” navrhl nám Popelka.

„Ale co tvůj fotr?” Zeptala jsem se ho.

„Ale, to pochopí, je to vůl ale není to debil,” potom jsme se už vydali do jeho domu. Popelka nám podal piva z lednice, do toho jsme si pustili nějaký desky z pokoje jeho bráchy.

Nebudu kecat, v tu chvíli ze mě ty starosti opadaly.

* * * *

pardon, ale hláška "je to vůl ale není to debil" úplně miluju a používám to furt 😩✋🏻 mám taky upřímně řečeno radši popelku než aleše, ale do tohohle story se mi to nějak nehodí :D a taky už příběh pomalu dopisuju, ale nebojte, ještě zbývá dooost kapitol! 😼