buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

eleven

Druhý den na večer jsme se s klukama dohodli, že půjdeme do hospody. Nejdříve se mi vůbec nechtělo, protože mi bylo jasný, že se budou bavit jenom o holkách, muzice a o tom, jak moc nechtějí na vojnu. Ale nakonec jsem usoudila, že bych stejně neměla nic lepšího na práci, ještě když nejsem ani u sebe doma.

„Tě péro!” Přišli jsme s Alešem do hospody, kde už seděl Popelka a Míťa. Oba nás pozdravili nazpět. Sedla jsem si vedle Popelky, naproti Alešovi.

„Jardo, co nám to sem nosíš!” Vyjekl Popelka na hospodského, který nám místo piva přinesl nějakou limonádu.

„Sorry, kluci, ale je vám šestnáct.”

„Vypadám snad jako kluk?!” Vyjekla jsem na toto hospodského, on na mě vytřeštil oči.

„Pardon,” dal ruce do obraného gesta a raději rychle zmizel. Potom jsme už čekali jenom na Petra, který se zanedlouho objevil, ale nebyl sám. Měl s sebou i svého tátu, který byl pořád mimo.

Popíjeli jsme pivo, které hospodský nosil Petrovu tátovi. U toho jsme se smáli a bavili se o různých kravinách, s nima jsem měla zase chuť žít. Kdyby tady kluci nebyli, pravděpodobně bych tu už nebyla ani já.

Všimla jsem si, že se na mě Aleš pořád díval. Snažila jsem se moc nenavazovat oční kontakt, ale u něj se to dělalo dost těžko.

Když už jsme v sobě měli nějaký to promile alkoholu, tak jsme se zvedli a začali tancovat. Teda spíš jenom já a Popelka, protože ostatní byly padavky. Skákali jsme, usmívali se a snažili se napodobit něco jako tanec. Všichni na nás koukali, ale nám to bylo jedno, v tu chvíli jsme se cítili volně.

„Ta je krásná,” slyšela jsem mluvit Aleše, rukou si podpíral bradu a celou dobu na mě zasněně koukal. Možná z něj mluvil alkohol...

Když už jsme měli dost, sedli jsme si zpátky na místo. V tu chvíli tam přišel fízl Pačes mladší.

„Dobrý večer, kluci, máte tady místo?” Nikdo mu neodpověděl, všichni jsme na něj jenom čuměli.

„Kurva, jsem snad kluk?” Vyjela jsem po druhé, už mě sralo, jak na mě zapomínali.

Nic mi na to neodpověděl, jenom si sedl ke stolu, i když ho nikdo nepozval.

„Tak, já už budu muset jít domů, musím tady tátu vrátit,” navrhl Petr a zvedal se.

„My ti asi pomůžeme,” řekl Míťa a všichni jsme se začali zvedat.

„Počkej, to je tvůj táta?” Zastavil nás Pačes, Petr jenom kývl. Poté nás přinutil, abychom si sedli a dali si s nim kapku vodky. Vyprávěl nám o tom, že vyhodili jeho otce, že prej neuměl číst a psát. My se tomu smáli, ale jemu do smíchu zřejmě nebylo.

Potom už jsme ale opravdu museli jít, tak jsme ho tam nechali a pomohli Petrovi s jeho tátou.

Když jsme došli k Alešovi domů, nic zvláštního se nedělo, ale když jsem si chtěla jít lehnout, on mě zastavil.

„Anet, počkej,” otočila jsem se na něj, nevěděla jsem, co po mně bude ještě chtít, zrovna v tuhle dobu.

„Jo?”

A potom se ke mně začala přibližovat, víc a víc, dokud nebyl úplně u mě. Stáli jsme od sebe pár centimetrů a já čekala, co se bude dít dál. Připadalo mi, jako kdyby se najednou zastavil úplně čas, přišlo mi, jako kdyby sekundy ubíhali, jako hodiny.

Šel ke mně ještě blíž, to už jsme od sebe byli pár milimetrů, stačilo jenom málo a naše rty by se spojily. Položil mi ruku na tvář a pohladil mě po ní, usmála jsem se na něj a on na mě taky. Potom už konečně naše rty spojil v jedny, jeho měkké polštářky byli na těch mých. Naše rty k sobě pasovali, jako dílky skládačky.

Z nevinné pusy se stávalo líbání. Ruku jsem mu položila na krk a druhou mu zamotala do vlasů. On svojí druhou položil na můj bok. Naše jazyky, jako kdyby tančili valčík, líbali jsme se vášnivě a bylo mezi námi cítit plno chtíče.

Cítila jsem jeho vůni, voněl po jahodách a čerstvých knihách. Jeho rty chutnali po čerstvém alkoholu, což mě nutilo je víc a víc ochutnávat.

Když nám došel dech, odtáhli jsme se od sebe, položil svoje čelo na moje a oba jsme se vydýchávali. Nikdy nic neříkal, v téhle situaci bylo netřeba slov.

Když jsme nabrali oba dost kyslíku, pokračovali jsme, oba dva jsme chtěli rty toho druhého.

Mírně jsem zatahala za jeho vlasy, jeho ruka se z boku přesunula na můj zadek. A v tuhle chvíli se to zvrtlo. Přepadla jsem za sebe na jeho postel, on nade mnou klečel a jenom čekal na další můj tah.

Tím bylo, že jsme začala rozepínat jeho košili....

* * * *

mně je o tom strašně trapný psát, já si nemůžu pomoct, ale tak doufám, že se vám tahle kapitola líbila, dál už nic nebude! 15+ scény tady bohužel nevedu, nebudu tady psát žádných padesát odstínů šedi 😩✋🏻 jinak kapitolu vydávám už ráno, protože máme dneska do čtyř a pak zase přijedu domů až kolem pátý s než se nažeru a všechno.... tak to vydávám už teď!