buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

three

Druhý den po předávání občanek si nás Pivoňková s klukama vzala do kabinetu, všichni jsme věděli kvůli čemu to nejspíš bude.

„Kluci, včera to nebylo poprvé, kdy jsem za vás tahala kaštany z ohně, doufám, že se taková situace už nebude opakovat,” říkala směrem ke klukům, ale věděla jsem, že mluvila i na mě. Pivoňková byla mladá učitelka, která všechny muže, jakékoliv věkové kategorii, okouzlovala svým šarmem.

„Ano, soudružko učitelko,” řekli všichni kluci náraz. Já jsem tam jenom stála jako solný sloup.

„I na tebe mluvím, Anet. Nikdy jsem si nevšimla, že by ses tady s klukama bavila a najednou máš kvůli nim průšvih. Doufám, že se zlepšíš.”

„Jistě, soudružko učitelko,” odpověděla jsem neochotně. Potom nás poslala předělat nástěnky, kluci u toho samozřejmě dělali všemožné vylomeniny, ale mně zrovna dnes moc do smíchu nebylo.

„Hej, co je ti?” Dloubl do mě Aleš. Vzpomněla jsem si na ty jeho hezké básničky, minulou noc jsem měla problém usnout, tak jsem dočetla celý notes.

„Dneska jsou třídní schůzky, fotr mě vykostí,” rovnou jsem mu to řekla, protože by to ze mě dříve nebo později dostal. Dal mi ruku na rameno a povzbudivě se na mě usmál.

„Právě jsem zjistil, že jsem dal omylem Fikotový jinou básnickou sbírku, z toho bude průser jak kráva,” svěřil se mi zase on.

„Co v nich bylo? Snad ne nějaký prasárny,” ušklíbla jsem se a na jeho tváři se taktéž objevil úšklebek.

„Přesně to, byl to plný notes prasáren.”

„Nemáš být nadržený hovado, potom by to nedopadalo takhle,” praštila jsem ho do ramena a začala se smát.

„Co je zase tohle?” Uslyšela jsem hlas Polelky, já i Aleš jsme se podívali jeho směrem. Koukal k ředitelně, kde byl fízl Pačes a jeho syn.

„Ajajaj, to budou problémy,” řekla jsem jeho směrem a kluci mi museli dát za pravdu. Když procházel naším směrem, věnoval nám všem zvláštní pohled.

* * * *

Večer byli třídní schůzky, jak jsem říkala. Šly tam oba rodičové, i když by nejraději na žádný nešli.

Seděla jsem na parapetu, popíjela flašku z fotrova sklípku a do toho si pouštěla desku od Led Zeppelin. Čekala jsem, až přijdou z třídních schůzek, nejradši bych utekla z baráku a dělala, že neexistuju.

Když mi někdo zaklepal na okno, tak jsem si myslela, že se poseru. Objevil se tam ksicht Popelky.

„Jebe ti? Málem jsem dostala infarkt,” vynadala jsem mu, hned potom, co jsem otevřela okno.

„Sorry, nemůžu u tebe dneska zůstat? Fotr jel na rodičák a asi mě zbije až se vrátí,” pociťovala jsem, to co říkal, tak jsem souhlasila a pozvala ho dál.

„Ale až přijdou rodiče, tak zůstaneš tady a budeš dělat, jako kdybys neexistoval, jasný?” Varovala jsem ho.

„Jasně, ale to nepřijdou k tobě do pokoje?”

„Ne, nechodí sem,” odpověděla jsem mu a potom jsme téma rodiče raději nechali být. Povídali jsme si, popíjeli jsme a smáli se, dokud jsem neslyšela prásknout dveře.
„Jestli jenom cekneš, tak ti ufiknu to tvoje mikro pérko!”

„Kdybys jen věděla,” udělal na mě takovej zvláštní škleb, jenom jsem na něj ukázala fakáče a šla za rodičema.

„Mladá dámo, můžeš mi vysvětlit, proč se taháš s těma čtyřma kreténama? To se nemůžeš bavit s holkama, jako normální holky ve tvém věku!” Řval na mě otec, máma se na to jenom dívala a nic neříkala.

„Je snad moje věc s kým se bavím, ne?” Řekla jsem s klidem, ale to ho ještě víc naštvalo.

„Jedna holka mezi čtyřma klukama, na co asi myslí, když tě vidí?! Až budeš těhotná tak za náma nelez!” Řval na mě, nic jsem mu na to neříkala, tak začal dál:„Nauč se chodit brzo do školy, a tu matiku si opravíš na výbornou, budeš sedět doma na prdeli, dokud se to nenaučíš, jasný?!” Zase jsem mlčela, to byla vždycky nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat, protože čím víc jsem mluvila, tím víc byl nasranej.
„Tak odpovíš mi?” Zase nic.

„Anet, odpověz tátovi,” pobídla mě matka slušně, jenom jsem se na ni podívala.

„Já nemám tátu,” v tu chvíli se mi chtělo strašně začít brečet, ale snažila jsem se před nima držet, aby to nevypadalo, že jsem slabá.

„Ty spratku nevděčnej!” Zařval na mě a potom mi vlepil facku, potom druhou až jsem se skácela na zem a ještě do mě kopl. Beze slov jsem se zvedla a rozběhla se do pokoje.

„Už z toho pokoje nevylejzej! A budeš bez večeře!” zařval na mě ještě. Zabouchla jsem dveře, zamkla a potom se po dveřích svezla dolů a začala brečet. Tyhle hádky byli u nás doma denně, ale moje psychika to každým dnem nedávala víc a víc.

„V pohodě?” Zeptal se mě Popelka, úplně jsem na něj zapomněla.

„Hádej,” odpověděla jsem nevrle, ale opravdu jsem neměla náladu.

Beze slov si ke mně sedl a objal mě okolo rame, rukou mě hladil po rameni. Vůbec jsem to od něj — zrovna od něj — nečekala.

„U nás doma to je stejný, kdybych zůstal doma, tak to dopadne podobně,” bylo mi ho líto, když jsem ho tak poslouchala. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„To mě mrzí.”

„Nemusí, myslel jsem si, že když seš holka, že na to tvůj fotr bude brát ohled, ale jak jsem slyšel, tak mu to bylo u prdele,” bylo mi jasný, že to musel slyšet. Potom vzal do svojí ruky moje ruce, byli tam modřiny a škrábance, pak se podíval na moji tvář, která brala pomalu odstín do modra.

„To neřeš. Pojď, otevřeme flašku a pustíme nějakou dobrou hudbu,” usmála jsem se, jemu se taktéž rozzářil obličej.

Celý zbytek večera jsem strávila s ním, smáli jsme se, pili, povídali si a zpívali si písničky. Byla jsem vděčná, že mám kamaráda, jako je on.

* * * *

trošku deep dneska :/ ale co už, někdo to tak prostě v rodině má (já samozřejmě ne) ale kdo by čekal, že se takto popelka zachová huh 😏