buď mojí nirvanou | občanský průkaz ✔

seven

S Alešem jsem nijak zvlášť už neřešila tu pusu, ani tu básničku. Bavili jsme se pořád stejně, jako kdyby se nic nestalo, pořád mě doučoval matiku a vlastně bylo všechno v normálu. Mamka mi slíbila, že dneska večer oznámí tátovi o rozvodu, takže od zítřka už budeme moct vést normální život. Dnes bylo vysvědčení, u někoho bylo dobré, u někoho zlé. Díky Alešovi jsem dostala dvojku z matiky, ostatní známky taky šly.

Seděli jsme na Cingláku, Aleš nám četl jeho básničku, u které jsme se dost zasmáli. Potom kolem nás projel na ke ten prevít Pačes.

„Chcípni, bonzáku!” Zařval na něj Popelka a hodil po něm šutr.

„On za to nestojí,” šla jsem k Popelkovi, kterej byl naštvanej a zároveň zklamanej.

Sedli jsme si do kruhu a kecali zase o kravinách, dokud nebyl večer. To jsme se nás pět vydalo na procházku, začali nám přece prázdniny.

Kluci se o něčem bavili, dokud jsme nezahlédli cajta Pačese.

„To nám ty prázdniny pěkně začínají,” řekla jsem klukům a podívali se o kom mluvím.

„Hele vy pojďte sem!” zařval na nás a my se zastavili. Potom od nás všech vybíral občanky, jediný, kdo ji neměl byl Aleš.
„Copak se nám to stalo se stránkou patnáct?” podíval se po nás všech, ale nikdo mu nic neřekl.
„Půjdete se mnou.”

A než jsme se nadáli, byli jsme na policejní stanici. Právě vyslíchali Popelku. Seděli jsme na lavici a čekali, až nás někdo zavolá. Ta lavice byla tak úzká, že jsem musela sedět na klíně Péťovi a Alešovi.

„Další!” A šel tam Petr. Viděla jsem, že Aleš byl posranej až za ušima, já se ani tolik nebála, nebo ano, ale co už se horšího může stát.

Potom jsem šla já.

„Jméno a Příjmení!” Zařval na mě jeden fízl, mladej Pačes seděl za psacím strojem a všechno to psal.

„Aneta Růžičková,” odpověděla jsem a všichni tři fízlové, co byli v místnosti se na mě podívali.

„Ty seš dcera starýho Růžičky, no ne ten psychouš má rodinu,” začal se smát ten fízl naproti mně.

„Držte hubu!” Vyjela jsem na něj. Nastalo ticho, všichni se dívali na mě, kluci se strachem v očích.

„Ty si myslíš, že když seš holka, tak tě budu šetřit?! V jaké zemi si myslíš, že žiješ?!” Natáhl přede mě ruku, aby mi dal facku, ale dříve, než to stihl udělat, se otevřeli dveře.

„Pane, hlásím autonehodu, poblíž Smetanovi ulice,” zarazila jsem se, v téhle čtvrti přece bydlím.

„Cože? Kdo? Je někdo zraněný? O koho se jedná?!” Vyjela jsem na toho poldu, ale bála jsem se, že se něco stalo mé matce.

„Já jsem ten, kdo pokládá otázky! Sedněte si na prdel a vyčkejte na výsledky!” Zařval na mě ten fízl, který se mi předtím smál.

„Ale—”

„Žádné Ale! Udělejte, co jsem řekl!” S tím odešel pryč a zůstal tam s námi jenom Pačes.

„Prosím, udělejte něco, může to být moje matka,” mluvila jsem na něj se slzami v očích.

„Je mi líto, slečno, v tuhle chvíli se nedá nic dělat.”

„Něco by snad ale udělat šlo, ne?” Vmíchal se do toho Péťa.

„Je mi to líto, ale bohužel ne.”

„Děláte si z nás prdel? Nejde zjistit kdo volal nebo tam něco? Hele, poslouchejte mě....” vmíchal se do toho Popelka. Dál jsem to slyšela pouze tlumeně, protože se mi mlžilo před očima a špatně dýchalo. Nevěděla jsem, co se děje. Rychle jsem vyběhla ven na vzduch.

Venku pršelo, ale mně to bylo jedno, nemohla jsem se vůbec nadechnout, po tvářích mi tekly slzy.

„Anet!” Slyšela jsem volání mého jména, ale to bylo všechno, protože hned na to, jsem spadla někomu do náruče.

* * * *

taky bych si přála dvojku z matiky 😭✋🏻 proč ty věci co sem píšu nemůžou být real achjoo, jinak doufám, že se vám kapča líbila<3