COLDER THAN ICE ✔

DAMIANO

Démoni nemuseli spát, dělali to, protože chtěli. Možná proto, že si užívali nekonečnou nicotu a prázdno připomínající peklo, domov. Nebo možná proto, že se chtěli cítit víc jako lidé. Nikdy se jim nic nezdálo. Nemývali žádné sny. Ale když mé tělo procitlo, paradoxně mi připadalo, že jsem se v jednom ocitnul.

Neměl jsem tušení, kde to jsem. Žádné vzpomínky po tom, co jsem si lehl do postele a zavřel oči, jednoduše neexistovaly. Všechno, co jsem viděl kolem sebe jsem si vysvětlil tím, že jsem možná prvním démonem, který snil.

Všude kolem mě byla stará auta s vymlácenými okny, vyrvanými dveřmi. Některé z nich byly posprejované s úplně zničenými karosériemi. Sešrotované, poskládané na sebe. Odhozené, zapomenuté a mezi nimi se kradly černé siluety nejrůznějších tvarů a velikosti. Vrčely a syčely. Zvěstovaly smrt a všechny měly namířeno jedním směrem. Jako kdyby je tam cosi táhlo.

Bosýma nohama jsem se nořil do prachu a hlíny. Měl jsem na sobě jen tepláky a na holé hrudi mi tancovaly stíny. Oranžově se mihotaly a potom mi došlo, že jsem něco podobného už někde viděl. Následoval jsem jednu z kreatur noci, připomínala mi myš, ale měla hned několik ocasů a táhla za sebou černý závoj mlhy. Sledoval jsem trajektorii, kterým směřovala.

Z místa, kam mé oči doputovaly sálalo teplo. Uprostřed vrakoviště se rozprostíral oheň, byl povědomý, ale zároveň cizí. Nepatřil podsvětí. Zhluboka jsem se nadechl. Něco bylo ve vzduchu. Popel, síra, jiskry s příměsi čehosi—neměl jsem tušení, co to bylo, ale okamžitě jsem věděl, že to chci.

Něco zasvištělo vzduchem. Železnou tyč následoval řev.

Ostražité oči se zaměřily na drobnou postavu ve stínu ohně. Nejdříve jsem nedokázal pochopit na co se to dívám. Všechno jsem měl pořád v mlze. Nedokázal jsem poznat, co je jen iluze a co je skutečné.

Chvíle jsem dívku v dlouhých bílých šatech jenom pozoroval. Měla je roztrhané, na spodu špinavé od bahna. Oháněla se kolem sebe železnou tyčí, kterou musela najít někde poblíž. Dokázala tím pár kreatur odehnat, ale jiné jí škrábaly, cvakaly zuby, štípaly do nohou. Každý si chtěl vzít kousek.

Odněkud ze tmy se vynořil stín a skočil jí na záda. Bolestně zařvala a prohnula se jako tětiva luku. Potom padla na všechny čtyři. Po obličeji ji stékal pot a mísil se slzami. Vzlykala a naříkala. Nechtěla se vzdát, ale jak se jednou dostala na kolena, stala se tou nejjednodušší kořistí.

Chci. Moje. Zaznělo mi myslí. Poznával jsem svůj hlas, ale zároveň jsem nebyl přesvědčený o tom, že šlo o mé myšlenky.

Chci. Chci. Chci. Něco se ve mně začalo smát.

Nohy se mi daly do pohybu dřív, než jsem jim stačil dát povel. Kousek ode mě se plížila kreatura, krčila se k zemi, připravena zaútočit. Koutkem neviditelného oka na mě pohlédla. Z hrdla se mi vydral zvuk, který ani zdaleka nepřipomínal cokoliv lidského. Varování. Stínové zvíře se stáhlo jako pes, na kterého páníček vzal hůl a místo kroků vpřed, začalo couvat.

Kreatury noci ani zdaleka nebyli na stejné úrovni jako démoni. Byli jenom parazity a příživníky. Mohl jsem je všechny vymazat jedním dotekem.

Chci. Chci. Chci. Znělo mi pořád hlavou dokola.

Připadalo mi jako kdybych začal ztrácet sám sebe.

Kreatury kolem se začali stahovat. I ta, co se drápala dívce po zádech a kousala ji do ramene, pustila a ze vteřiny na vteřinu zmizela v noci. Ty chytřejší udělali to samé, další zůstali stát a čekali, jestli pro ně něco zbude. Supi. Hyeny.

Dívka zhluboka oddechovala. Bílé šaty měla smáčené krví a potem.

Zvedla hlavu jako kdyby vycítila můj pohled. Nebo možná slyšela mou chůzi. Podívala se na mě unavenýma očima.

Sledoval jsem ji, jak sevřela železnou tyč a zapřela ji o zem. Posloužila ji jako berle, o kterou se opřela, když vstala.

V jejích očí šlo vidět odhodlání, nebojácnost, zloba a zármutek. Ale přes to jsem se nedokázal zbavit pocitu, že mě tím pohledem vyzývala.

Roztáhlo se mi chřípí. Ovládal mě hlad a neukojitelná žízeň. Měl jsem ji na dosah ruky. Zařvala, chytila tyč oběma rukama a rozpřáhla se.

Nebyla dost rychlá a ani dost silná. Ani v plné kondici by nebyla schopna mě přemoct. Zastavil jsem a chytil tyč jen kousek od mého obličeje. Kolem očí měla tmavé kruhy, dívala se na mě zpod hustého tmavého obočí a dlouhých černých řas. Bílé vlasy měla rozcuchané a mastné.

„Ne—neopustím je,“ zamrmlala. Bledě modré panenky se proměnily jen na bělmo. Celé tělo jí ochablo, pustila tyč a na zem se sesunula jako hadrová panenka. Mezi všemi těmi ranami na zádech vyčnívaly dvě na lopatkách. Podíval jsem se do ohně a uvědomil si, že mě na kůži pálí.

Svatý oheň. A kolem něj bílé peří.