COLDER THAN ICE ✔

DAMIANO

Všude to páchlo po zvratkách. Nehledě na to, jak moc jsem větral nebo stříkal osvěžovačem, ten nechutný smrad držel i po několika hodinách. Nejhorší na tom ale bylo, že znovu omdlela a vyválela se v tom. Takže když jsem ji potřeboval odnést do koupelny, nezbývalo mi nic jiného než se do toho namočit taky. Celou dobu, co jsem to uklízel jsem si tiše nadával.

Tohle mám za to, že jsem ti zachránil život?

Stejně tak moc, jak jsem ji ale proklínal, jsem se její reakci vůbec nedivil. Viděla mě, jak požírám její kosti. A užíval jsem si to.

Jenže to musely být ony nebo ona. Anděl, co mu uřízly křídla—to nejdůležitější, co mají. Bez nich její andělská mana pomalu slábla. Nebylo by to poprvé, co jsem slyšel o andělech bez křídel. Většina se jich ale úplně zešílela, a nakonec si vzaly svůj vlastní život, protože dál nedokázali žít bez své podstaty.

Předtím jsem ji neslyšel přicházet. Morek z andělských kostí byl jako droga. Ukájel každej kousek démonského bytí a donutil nás šílet.

Tentokrát jsem ji ale slyšel. Podlaha nad mou hlavou zavrzala pod jejími kroky. I když byla hubená, ten starý dům ji prozradil.

Přemýšlel jsem, jestli mám čekat až dojde opět dolů, ale nakonec se rozhodl jí vyjít naproti. Po schodech jsem stoupal už s vědomím, že mě musela slyšet přicházet a počítal jsem s tím, že se bude vzpouzet. Musela jsem uznat, že na tak drobné stvoření měla kuráž a odhodlání, ale proti mně neměla šanci.

Dveře do ložnice jsem jí nechal záměrně znovu otevřené, ale ještě předtím, než jsem se v nich ukázal jsem na moment zaváhal.

Měl bych zaklepat? Proč vlastně? Byla v mém domě.

Zatřásl jsem hlavou. O vteřinu později mi ta myšlenka připadala úplně absurdní. Znovu jsem se rozešel, koutkem oka pohlédl do otevřených dveří koupelny, ale nebyla tam. Jenže když jsem se postavil na práh, ani na posteli neležela. Ovanul mě studený vítr. Podíval jsem se k oknu. Otevřenému oknu.

Jednu nohu měl zdviženou na parapetu. Rukou se držela za rám.

Převázal jsem jí všechny rány. Nehojily se tak rychle jako kdyby měla svou plnou moc, ale co nevidět se z toho i tak vyhrabe. Nebyly staré ale ani pár hodin a čím víc se hýbala, tak tím víc si je a zas znovu otevírala a krvácela. Převlékl jsem ji do čistého oblečení, protože tamto si pozvracela. Znovu jsem ji uložil do postele jako princeznu. Do své postele a sám jsem dřepěl na gauči.

A co ona se chystala udělat? Vyskočit z okna.

Podívala se na mě. Tváře měla mokré a oči zarudlé. Plakala.

Růžové tenké rty se jí chvěly. Dívala se na mě vyděšenýma srníma očima. Naprosto jsem chápal, že ve mně viděla nebezpečí. Predátora. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by se v tomhle stavu pokoušela vyskočit z okna.

„Co to děláš?“ Zamračil jsem se. „Když teď skočíš, pravděpodobně si něco zlomíš a daleko neutečeš. A i kdyby se ti podařilo dopadnout v pohodě, všude kolem baráku se plíží kreatury a čekají na to až si na tebe budou moct smlsnout. Pokud se chceš zabít, asi bys nejdřív měla vylézt na střechu. Jsme v první patře, ne jedenáctým.“ Zastrčil jsem si ruce do kapes a zůstal na ni zírat.

Jako kdyby mě ani neposlouchala se podívala z okna a druhou nohou, co měla na podlaze se odrazila ze země. Instinktivně jsem se sebou trhnul dopředu a ještě předtím, než se jí doopravdy na poraněných nohou podařilo do okna dostat, jsem ji jednoduše chytil kolem pasu a hodil s ní na postel.

Vyjekla. Dobře, možná jsem mohl být trochu jemnější. Asi jí to bolelo.

Otočil jsem se k oknu, že ho zavřu. Jenže mě chytila za vlasy a trhla se mnou dozadu. „Au!“ vyjekl jsem. Nohami jsem se dotkl postele a přepadl dozadu. Během té chvíle mě stihla oběhnout a znovu se pokusila vyskočit.

Zatnul jsem zuby a tentokrát ji kolem pasu chytil oběma rukama a zvedl ji ze země. Začala kopat a nehty na rukou mi zaryla do předloktí.

„Nenechám se sežrat ty bastarde,“ zavrčela.

Stáhl jsem obočí k sobě. „Nechci tě sežrat.“

„Olizoval jsi moje kosti jako zasranej čokl!“

„Co kdyby ses uklidnila a promluvili jsme si?“

Ty kosti ukojily můj hlad. Na chvíli. Ale dlouho to nevydrží. Možná bych ji měl pustit a nechat ji z toho okna vyskočit.

„Zachránil jsem tě přece nebo ne?“ zavrčel jsem.

„Jenom sis mě chtěl nechat sám pro sebe!“ zaječela znovu.

Doufal jsem, že sousedi spí. Policie byla to poslední, co jsem potřeboval.

Převrátil jsem očima. „Můžeš se sebou přestat tak trhat?“ přecedil jsem skrz zuby. Neodpověděla mi a ani nepřestala. Aspoň ne hned nebo vlastní vůli. Ještě chvíli se sebou cloumala a škrábala mě a potom všechny její pohyby začaly zpomalovat. Něco si mrmlala, ale nerozuměl jsem jí. V náručí mi povadla jako obyčejná loutka a znovu byla úplně mimo.