COLDER THAN ICE ✔

SASKIA

Nevzpomínám si už ani kolikrát jsem se probudila a potom znovu odpadla. Pravděpodobně za to mohly ty rány. Dost možná jsem do nich dostala infekci. To by vysvětlovalo, proč jsem se pokaždé vzbudila zbrocená potem, ale byla mi zima. Nejspíš jsem si je taky několikrát otevřela a krvácela. Pokaždé ale co jsem znovu procitla, měla jsem je ošetřené a převázané.

Staral se o mně. Ne, jenom čekal až budu chutnější.

Nevím, kolik dní jsem tu už byla. Někdy bylo ráno, někdy noc.

Když jsem se znovu probudila, rolety byly zatažené, ale viděla jsem pruhy denního světla. Bylo mi líp. Nevím, jak dlouho jsem ležela v posteli a jenom zírala do stropu. Potřebovala jsem plán, jak se odsud dostat.

Tentokrát mi vylézt z postele nedělalo už takové potíže. Stále jsem se cítila trochu malátná a rány mě bolely, ale nebylo to tak hrozné.

Chtě nebo nechtě jsem musela souhlasit, že měl s tím oknem pravdu. Nedostala bych se daleko. Kdybych si zlomila nohu, trvalo by další týdny, než by se mi zahojila. Takhle jsem měla větší šanci ho přemoct.

Vyplížila jsem se na chodbu. Držela jsem se u zdi a očima těkala sem a tam. Na vrchu schodů jsem se opět zastavila. Poslouchala jsem. Doufala jsem, že bude pryč, ale nemyslím si, že by mě tady nechal jen tak samotnou.

Slyšela jsem tiché hlasy a zvuky. Televize. Obývák měl hned po pravé straně, takže mě uvidí, jakmile budu na nejnižších schodech.

Nemůžu jen tak vyběhnout na ulici. To by přitáhlo nežádanou pozornost od smrtelníků. Komplikace, které bych nemohla vysvětlit. Musím počkat na noc. Nebude ale na škodu svého nepřítele zneškodnit nebo si aspoň obejít své vězení. Musím zvážit všechny možnost. Udělat plán A, B a pro jistotu i C.

Potichu jsem začala scházet schody. Vrzaly. Pokud je někde, musí o mně už vědět. Nechávala jsem všechny smysly ve střehu.

Na posledním schodu jsem se toužebně zahleděla na vchodové dveře. Těžce polkla a odolala tomu pokušení sáhnout po klice. Potom jsem se podívala do obýváku. Ihned mi před očima vyvstal obraz, jak démon olizoval mé kosti a udělalo se mi znovu zle. Žaludek mi ztěžkl a srdce vynechalo úder.

Zamotala se mi hlava. Přidržela jsem se zábradlí a zadívala se na zem. Snažila jsem se tu vzpomínku rychle vymazat z paměti. Možná samu sebe i dokonce přesvědčit, že se mi o tom jenom zdálo. Že se to nestalo. Když jsem ho ale konfrontovala, nic nenamítal. Promluvíme si. To určitě.

Když jsem znovu zvedla bradu, rozhlédla jsem se více po místnosti.

Démon ležel na pohovce. Na zádech, kotníky měl překřížené a ruce za hlavou. Vypadal naprosto klidně. Oči zavřené, mělký dech. Spal. Nikdo by mě nepřesvědčil, že někdo, kdo vypadá takhle krotce a bezbranně je ve skutečnosti krvelačný démon, co si dává andělská křídla k večeři. Na malou chvíli jsem dokonce zauvažovala nad tím, jestli jsem si to celé přece jenom nevyblouznila.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, musím se ho zbavit.

Podívala jsem se na druhou stran. Kuchyň. Sada ostrých nožů.

Ušklíbla jsem se. Kdo by svého vězně ani nesvázal nebo nepřipoutal? Nechá mě tu chodit, jak se mi zachce, a ještě ke všemu usne.

Udělala jsem krok směrem ke kuchyni a potom se zarazila.

Nebo to je přesně co chce? Abych si myslela, že mám svobodu na dosah ruky a o to víc si bude užívat, až mě bude lovit?

Ať už to bylo jakkoliv, měla jsem teď příležitost, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Ne, že bych byla naivní a myslela si, že nůž může zabít démona, ale na nějakou dobu ho to aspoň vyřadí z provozu, abych ho mohla znehybnit a jak přijde noc, už mě nikdy neuvidí. Aspoň doufám.

Přikradla jsem se až k pohovce a na malý moment jsem se zastavila, abych se ujistila, že dál spí. Rukojeť nože jsem svírala v obou rukách a ty se mi najednou rozklepaly, když jsem začala přemýšlet kam ho bodnout. Neviděla jsem v něm démona. Ne, když mu ty oči nežhnuly temnotou. Ne, když na mě necenil ostré zuby. Ne, když jsem necítila jeho prohnilou moc.

Vypadal úplně jako člověk. Těžce jsem polkla.

Nikdy jsem předtím nikoho nezabila. Nikdy jsem nikomu ani nezkřivila vlásek na hlavě. Proč mě napadlo, že to teď dokážu?

„Jestli ještě chvíli budeš přemýšlet, tak přestanu předstírat, že o tobě nevím,“ ozvalo se rozespale z pohovky. Oči neotevřel.

Vylekalo mě to. Trhnula jsem se sebou a upustila nůž. Ten s řinčením dopadl na dřevěnou podlahu a celý můj plán byl vtahu.

Démon se zhluboka nadechl a potom se na mě podíval jedním okem. „Rád vidím, že ti je líp, ale ocenil bych kdyby ses mě nesnažila bodnout.“

Zůstala jsem na něj mlčky zírat. Co jsem mu na tohle měla vůbec říct? Stejně bych toho nebyla schopna, protože jsem měkká i na to zabít démona.

„Proč mě už nezabiješ? Proč tohle děláš?“ zašeptala jsem zoufale.

Proč mi dává naději, že se odsud jednou dostanu? Proč mě nutíš si myslet, že mi doopravdy nic udělat nechceš? To byly ty myšlenky, které se mi celou dobu honily hlavou, ale odmítala jsem je přijmout. Jejich odpovědi mě děsily víc než cokoliv jiného. Protože, co kdybych to tak doopravdy bylo?

Co když mi tenhle démon nechce ublížit?

„Jestli jsem se za tu dobu, co kráčím mezi zemí a peklem něco naučil, tak je to fakt, že nebe je podělanější než to, co je tam dole.“