COLDER THAN ICE ✔

DAMIANO

Věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého, ale připadalo mi, že Saskia se snaží za každou cenu odporovat. I když si zrovna nutně nemyslela opak.

„Musím ti ošetřit rány.“ Bylo to už pár dní, co jsem to dělal naposledy. Pořád tvrdila, že to zvládá sama, ale ty obvazy jí všude vlály. Jednou jsem ji viděl, jak si nemotorně snaží dosáhnout na záda. Ne, že bych ji špehoval, ale pořád jsem jí úplně nevěřil, že se znovu nepokusí odněkud vyskočit nebo někoho pobodat. Dal jsem jí jasné instrukce, jakou mast má použít na co a ona se na ně jen vteřinu podívala a potom je odložila stranou.

„Ne, nemusíš. Dělám to sama,“ odsekla.

„Neděláš. Poslouchej. Každým dnem jsi čím dál tím víc člověkem, takže se to hojí pomaleji a pomaleji. Tím pádem se každým dnem můžeš zhoršovat a zhoršovat, pokud to neuděláš správně, rozumíš tomu? Čím dřív mě necháš, abych to udělal pořádně, tím dřív odsud budeš moct vypadnout, rozumíš tomu?“

Bez toho, aniž bych ji nějak varoval jsem k ní natáhnul roku a přiložil jí hřbet ruky na čelo. Vyděšeně se na mě podívala a strnula.

„Myslím si, že máš zase horečky. Je to nutný, abych to udělal. Můžeš přestat jednou myslet na svou hrdost?“ zeptal jsem se důrazně a odtáhnul se od ní. Pravdou bylo, že pořád byla děsně studená. I když se potila, kůži měla jako z ledu. Zadíval jsem se jí do očí. Jenom na mě civěla. Povzdechl jsem si. „Dobře, tak si klidně chcípni. Je mi to jedno, ale shnilý maso nechutná moc dobře,“ ušklíbl jsem se na ni. To ji na moment vzalo vítr z plachet.

„Nesežereš mě,“ připomněla mi.

„Ještě před pár dny jsi tvrdila přesnej opak.“

„Přišla jsem na to. Snažíš si něco odčinit? Máš výčitky?“

Zůstal jsem na ni zírat a potom si posměšně odfrkl. „Cokoliv budeš chtít, andílku, když mě necháš ti to převázat.“

Saskia převrátila očima. „Jenom jednou,“ upozornila.

Vždycky musela mít poslední slovo v čemkoliv. Vždycky muselo být po jejím. Všechny kompromisy byly spíš v její prospěch.

„Fajn,“ odsekl jsem nakonec. Jednou lepší než nikdy. „Pojď do koupelny.“

Probodla mě pohledem. Nesnášela, když jsem jí něco nařizoval, ale tentokrát mě jenom v duchu aspoň třikrát proklela a potom vstala od stolu. Překvapeně jsem ji vyprovodil pohledem a potom ji následoval.

Posadila se na vanu, nohami dovnitř. Svlékla si ze sebe tričko. Neohlédla se na mě. Mezitím, co si stahovala obvaz, jsem připravil všechno na čištění, hojení a čisté obvazy s polštářky. Dlouhé vlasy si přehrnula dopředu a tiše seděla. Na moment jsem se musel zadívat na její holá záda. Mohl jsem spočítat kolik má žeber a z jejích obratlů si udělat slalom.

Nejhůře ze všech ran, co měla na těle, byly ty díry, co zůstaly po křídlech a ten kousanec od tvora, co se ji v tu noc vrhnul na záda.

Musel ji infikovat i nějakým jedem, neboť v prvních několika dnech jí kolem toho místa začala kůže odumírat. Nehnila, jenom černala a rozsypávala se v popel. Kdyby v sobě neměla ještě napůl anděla, umřela by. Dostalo by ji to, ale mana ji z posledních sil vybojovala život, s kterým ráda hazardovala.

Když jsem jí do rány nalil dezinfekci, prudce se sebou trhnula a prohnula se v zádech. Bolestně zasyčela a tiše zanadávala. Na anděla hodně klela. Kdyby mi čelila, určitě bych se teď setkal s jejím vražedným pohledem.

Když jsem ji modřiny a drobné škrábance začal masírovat krémem, znovu se uvolnila. Dokonce svěsila hlavu a ramena jako kdyby relaxovala. Takovou jsem ji ještě neviděl. Byla neustále ve střehu. A právě tenhle moment, kdy bych ji mohl jedním rychlým pohybem zakroutit krkem, ve mně něco probudil.

Byla bezbranná, jako kdyby se mi přímo nabízela. Vždycky byla oběť a já lovec. Měli jsme to vepsané v žilách. Cítil jsem stopy andělské many. Chtěl jsem ji pozřít. Chci. Chci. Chci. To slovo se mi v hlavě začalo opakovat jako kolovrátek. Byl můj, ale zároveň cizí. Stejně jako v tu noc, kdy jsem ji našel. Moje. Cítil jsem to slovo přicházet z hloubi duše a potřeboval ho naplnit.

„Damiano,“ řekla tiše Saskia.

Vytrhla mě z mých myšlenek. Když jsem se znovu podíval na své ruce, držel jsem ji rameno, tak silně, že jí kůže zbělala.

Jenže i když jsem se sám sebe snažil přesvědčit, že jsem lepší, nedokázal jsem tu ruku dát pryč. Místo toho jsem chtěl přitlačit a zlámat jí každou kost v těle, dokud by mi úplně nepodlehla a neprosila mě o milost.

„Damiano, to bolí,“ zopakovala. Hlas se jí vyděšeně třásl.

Měl jsem zúžené vidění. Dost. Stačí. Přestaň.

Několikrát za sebou jsem zamrkal. Nepustil jsem ji rychle, musel jsem svůj stisk uvolňovat pomalu jako kdybych měl ztuhnuté svalstvo.

„Promiň,“ zamumlal jsem. Odstoupil jsem o krok. Saskia se neotočila.

Potřeboval jsem, aby se rychle uzdravila a odešla. Ne, pro její dobro. Ale proto, že dřív nebo později už nebudu mít takovou sebekontrolu a nechtěl jsem žít s tím, že jsem nakonec zabil někoho, kdo si prošel peklem v nebi, nedostal šanci ani jako smrtelník, a nakonec zemřel rukou démona.