COLDER THAN ICE ✔

DAMIANO

Se slábnutím andělské many, v ní sílila lidskost. A všechny potřeby smrtelníka.

Stál jsem opřený o linku a pozoroval, jak do sebe tlačí jedno sousto těstovin za sebou. Muselo to být děsně horký, ale spálený jazyk jí očividně netrápil. Vypadala jako kdyby hladověla roky. Dokonce přestala být i ostražitá. Jediné, na čem jí záleželo bylo rychle si naplnit žaludek.

Když už měla talíř skoro prázdný, uvědomila si, že ji pozoruju. Zvedla pohled a přestala hltat. Polkla sousto a zamračila se na mě.

„Bude ti špatně. Měla bys jíst pomalu.“

Andělovi vystřelilo obočí až k sněhově bílým vlasům. „Neboj, mami,“ odsekla sarkasticky. Potom položila vidličku do misky a založila si ruce na hrudi. Jako kdyby to udělala na truc, ale přísahal bych, že k tomu zbytku porce stále hladově zahlížela. „Stejně to nebylo moc dobrý.“

Jasně. Pobaveně jsem se usmál.

„Máš jméno?“ zeptala jsem se. Musela nějaké mít.

Změřila si mě pohledem. „Proč bych ho měla říkat zrovna tobě?“

Povzdechl jsem si a stiskl rty k sobě. „Dobře, nemusíš mi ho říkat. Jsem Damiano, kdyby tě to zajímalo,“ představil jsem se. Možná jsem dělal chybu.

„Nezajímá,“ zamumlala. Tentokrát ze mě nespouštěla pohled. Skoro jsem mohl vidět, jak jí v hlavě šrotují kolečka, jak přemýšlela nad všemi mými záměry a do jaké situace se to vlastně dostala. Oběd s démonem.

„Co jiného jsem měl také čekat, že?“ Ironicky jsem se na ni usmál. „Myslím si, že jsem ti nechal dost prostoru. Viděl jsem ty rány na zádech. Andělské ostří. Udělal ti to tvůj vlastní druh. Tak to vysyp, cos udělala. Čím ses provinila, andílku? Ve finále možná nebudeme tak rozdílní.“

Možná jsem měl být víc opatrný se slovy. Viděl jsem, jak ve tváři úplně zbledla a potom zezelenala. V duchu jsem prosil, aby mi nepozvracela ještě kuchyni. Nechtělo se mi uklízet další zvratky.

Zatnula čelist. „Nevím, proč bych ti—“

„Protože jsem ti zachránil život, když ty jsi na to byla krátká. Kdyby nebylo mě, tak tě ty příšery rozsápou na milión kousků krvavýho masa a tvoje duše skončí v pekle. To není moc příhodné místo pro někoho, kdo v sobě má ještě andělskou manu, nemám pravdu? Ušetřil jsem tě, ošetřil tě a nenechal tě zhebnout. Co kdybys projevila trochu vděku?“

Dívka se na mě zahleděla. Na tváři jí přeskočil sval. Věděla, že mám pravdu. Mohla být vzpurná a tvářit se, jak drsně chtěla, ale ten smysl pro spravedlnost a pokornost anděla v ní pořád byla.

„Saskia,“ řekla nakonec. Šlo slyšet, že jí to přes rty vůbec nešlo.

„Dobrý začátek. Můžeš pokračovat,“ pobídl jsem ji.

Se vším dalším už se zdráhala. Všiml jsem si, jak si začala okusovat zevnitř tvář. Nechtělo se jí to vůbec říkat. Váhala a přemýšlela.

„Něco jsem pokazila,“ začala opatrně.

„To mi tak nějak došlo.“ Nakrčil jsem nos.

„Vrátila jsem život někomu, kdo měl zůstat mrtvý. Zahrávala jsem si s osudem a tohle byl můj trest, stačí?“ vyprskla rychle.

Jako kdyby to už chtěla mít za sebou.

„Ne, nestačí. Co tě donutilo porušit nejsvatější pravidlo? Nevím, jestli o tom víš, ale máme ho i v pekle. Co je mrtvé, má zůstat mrtvé. Oba jsme úplně z jiných světů, ale tohle sdílíme. Nebe a peklo se na něčem shodli, to mluví samo ze sebe.“

Převrátila očima. Jako kdyby mi říkala nemusíš mě poučovat, moc dobře to vím. „Brutálně zavražděná pětiletá holčička. Věznili ji několik týdnů a řezali do ní noži. Svá jména, symboly, tvary, cokoliv, co je zrovna napadlo.“

„Řekl bych, že to není první případ týraného dítěte, co jsi musela převádět. Co bylo na tomhle tak speciálního?“

Saskia těžce polkla. Podívala se z okna. Oči měla teď skleněné. Pod stolem se jí začaly třást nohy. „Viděla jsem v ní sebe. Zasloužila si druhou šanci.“

Vzpomněl jsem si na tu noc, kdy jsem ji dovlekl domů. Mezi škrábanci a hlubokými ranami od drápů kreatur, jsem našel spoustu dalších jizev, vybledlých a starých. Desítky, možná stovky. Jedna vedle druhé. Křížily se. Neměly žádný řád. Jako kdyby to někdo dělal jenom pro radost.

Udělal je někdo už dávnopředtím.