COLDER THAN ICE ✔

SASKIA

Ležela jsem ve vaně tak dlouho, dokud voda nebyla úplně studená. Mohly to být hodiny anebo jen minuty, ale neměla jsem tušení. Jen tupě jsem zírala před sebe. V hlavě jsem si přehrávala Damianova slova a pokaždé když jsem to udělala znovu a znovu, tím víc jsem si uvědomovala, že má pravdu.

Našli mě kvůli andělské maně. Fungovala jako čip. A i přes to, že ze mě vyprchávala, kousek ní ve mně bude vždycky.

Padlý anděl. Anděl, kterého v nebi už nechtěli, ale ne dost poskvrněný, aby měl místo v pekle. Odsouzený být zaseknutý někde mezi.

Stále s neposkvrněnou duší, ale brány pro něj byly už navždy zavřené.

Smilstvo. Ďáblovo sémě. Zasvěcena Bohovi, co uléhá s ďáblem. Damiano mě mohl pošpinit svým nečistým tělem a neukázněnou myslí. Jeho tma mi zdecimovala poslední zbytky světla, co se ve mně skrývala. Mohl otrávit mou laskavou, dobrosrdečnou duši, ale nemohl mi zaručit kým se stanu potom.

Obrátila jsem oči ke stropu. Tam někde seděli všichni. Možná mě pozorovali, čekali na chvíli nepozornosti. Doufali, že klopýtnu a stane se to pro mě osudným. Přáli si, abych selhala. A tak to bylo vždycky.

Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Vklouzla jsem pod hladinu a všechno kolem se proměnilo jenom v šum a změť barev.

Dřív bych vydržela hodiny bez toho, aniž bych se musela nadechnout. Dnes to bylo už jen pár minut. Mohla jsem teď a tady umřít. Kdybych se jen chytila za okraje vany a přidržela se dost dlouho pod hladinou.

Ale já jsem nechtěla. Nechtěla jsem umřít. Po staletích s křídly, jsem právě bez nich měla pocit, že konečně mohu vzlétnout.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Saskie?“

„Jsem v pořádku,“ reagovala jsem ihned. Nezabila jsem se. To chtěl slyšet.

„Dobře, udělal jsem večeři, tak potom přijď.“

Nerozuměla jsem tomu. Ten, kdo mi věčnost měl stát jako nepřítel, stál po mém boku. Všechno se obrátilo vzhůru nohama.

Přemýšlela jsem, jestli se tohle může stát i s nebem a peklem.

Zapřela jsem se o okraje vany a zvedla se na nohách. Vylezla jsem z ní a obmotala kolem sebe ručník. Neobtěžovala jsem se s utírám. Na bosých nohách jsem došla ke dveřím koupelny a nezaváhala, když jsem je otevřela.

Nechávala jsem za sebou mokré stopy cestou do kuchyně, kde mi Damiano stál zády. Zastavila jsem se kousek od něj a počkala, než se otočí.

Ve chvíli, kdy to udělal, nevypadal překvapeně, ale zároveň ani tak, že by to čekal. Rychle se znovu otočil a předstíral, že mě neviděl.

„Sedni si ke stolu, hned ti—“

„Nemám hlad, Damiano,“ řekla jsem tiše. „Můžeš—můžeme,“ zakoktala jsem. Jak jsem si o tohle vůbec měla říct? „Chci to mít za sebou.“

Damiano znehybněl. Chvíli tam jen tak stál a potom se otočil. Oči mu potemněly, ale za nimi byl pořád ten, co mi něžně ošetřoval rány.

„Máš poslední možnost si to rozmyslet.“

„Nerozmyslím si to,“ řekla jsem pevně. Uvědomila jsem si, že to možná vůbec poprvé, co jsem něco takového řekla a doopravdy si to myslela. Možná to bylo vůbec poprvé, čím jsem si byla natolik jistá a děsilo mě to.

Pozoroval mě. I když řekl, že mám poslední možnost, ještě chvíli počkal. Potom se rozešel mým směrem a zastavil se v mé těsné blízkosti. Vzal mi pramen mokrých vlasů, co se mi lepil k čelu a odrhnul ho kousek stranou. Na to místo mě pak políbil. Zavřela jsem oči, poddajná a krotká.

Líbal mě na nose, na tvářích, otřel se rty o má víčka a až potom se dotkl mých rtů. Něžně a jemně. A všechno, co jsem kdy slyšela o démonech bylo pryč, protože to nebyla pravda.

Zatlačil proti mně a já jsem mu vyšla vstříc. Pootevřela jsem rty a přivítala ho uvnitř mých úst a duše. Tiše vydechl a jazykem mě pohladil po tom mém.

A každý další dotek pálil na mém těle jako kdybych se propadala do temnoty. Ale ani nebe mi nikdy tolik nepřipomínalo domov jako právě on.