COLDER THAN ICE ✔

DAMIANO

Cítila to dřív než já. Vypadla jí sklenička z ruky a roztříštila se o zem. Všude po kuchyni se rozsypaly střepy. Když jsem se na ni podíval, oči měla rozšířené v hororu. Třásla se, ale ani se sebou nehnula jako kdyby ji strach úplně paralyzoval. Koukala se do jednoho místa, ale nic tam nebylo.

„Jsou tady,“ zašeptala. Oči se jí začaly zalévat slzami.

„Kdo je—“ zasekl jsem se. Silná andělská energie mě uhodila jako tlaková vlna. Ať už to byl kdokoliv, byl blízko. A soudě podle Saskii slov, tu byl pro ni.

Zvedl jsem se ze židle. Popadl jsem ji za židli a zatáhl s ní. Skoro spadla na zem, jak měla celé tělo ztuhlé. Bylo mi jedno, jak pevně jsem ji držel. Nemohl jsem ji schovat úplně, ale nehodlal jsem ji nechat na očích.

Dovlekl jsem ji do koupelny a prudce se na ni otočil.

„Kdo to je? Jsou hodně nebezpeční? Co chtějí?“ zeptal jsem se rychle.

„Spasitelé. Doufali, že umřu. Chtěli mě mrtvou. Musí mě pořád cítit. Jdou dokonat svou práci. Chtějí mě spasit. Chtějí mě spasit. Chtějí—“

„Hej.“ Trhnul jsem s ní, jakmile začala ztrácet hlavu. Podívala se na mě zaslzenýma rudýma očima. „Nedovolím jim to, dobře? Nevezmou si tě.“

Saskia se na mě chvíli jenom podívala. Vteřina příčetnosti.

„Nechci ještě umřít,“ zašeptala. Nepamatoval jsem si, jestli jsem někdy cítil lítost. Neměl jsem ani tušení, jak vlastně vypadala, ale pokud to byl ten tíživý pocit na hrudi a němé přání, aby to mohlo být lepší, tak jsem ji litoval.

„Neumřeš,“ řekl jsem nekompromisně. „Posaď se a počkej, než si pro tebe přijdu, dobře?“ zeptal jsem se důrazně. Potřeboval jsem vědět, že rozumí tomu, co říkám, že mě vnímá a udělá tak jak jsem řekl. Pokývala hlavou, ale už dávno vypadala, že je myšlenkami zpět u vzpomínek na teror.

Schoulila se u vany a přitáhla si nohy k tělu.

Zhluboka jsem se nadechl, věnoval jí ještě jeden krátký pohled a potom ji tam nechal. Zavřel jsem za ní dveře a v ten samý moment se ozvalo zaklepání.

Skoro jsem nad tím převrátil očima. Cítil jsem, že to jsou oni. Jejich andělská mana byla silná a ve mně probouzela to nejhorší.

Přešel jsem celou místnost a potom otevřel dveře.

Na prahu stáli dva muži. Na první pohled vypadali úplně normálně. Jako každý druhý civil, ale jejich oči mluvili. Bledé, němé, mrtvé.

„Přejete si pánové?“ zeptal jsem se úsměvem.

Andělé si mě přeměřili pohledem. „Doslechli jsme se, že byste mohl mít něco, co náleží nám. Žádáme o vydání.“

Něco. „Nevím, o čem to mluvíte. Nashle—“

Chtěl jsem zabouchnout dveře, ale anděl do nich strčil nohu. S nuceným úsměvem jsem znovu otevřel. „Zasraný svědci Jehovovi.“

„Vydej nám ji, démone,“ řekl nekompromisně.

„A co takhle prostě ne?“

„V tom případě budeme mu—“

Anděl přestal mluvit, když větve nad domem zapraskaly, ale venku bylo naprosté bezvětří. Oba se tím směrem podívali. Přes dům se naklánělo obrovské stvoření, co vypadalo spíše jako jen silueta a místo očí měl plameny. Mělo protáhlou mordu a ostré uši. Cenilo na ně zuby a v hrdle mu žhnul oheň.

„Cože jste to říkali? Nějak jsem neslyšel konec.“

Andělé se na mě podívali. V jejich očích nebyl strach, ale ani nebyli již tak odvážní. Věděli, že na tohle jsou krátcí. Lusknutím prstu by skončili v psově chřtánu a z jejich duší by nezbyl nic, než jen popel. Ani jejich andělské ostří by jim nepomohlo. Pro tak silné zvíře by to bylo jen píchnutí špendlíkem.

„Přijdeme znovu, Pse,“ zamumlal jeden z andělů.

„Určitě, budu se těšit,“ ušklíbl jsem se na ně a dřív, než se stačili otočit, jsem zabouchl. Neodešel jsem hned. Počkal jsem až jejich energie začne slábnout, dokud úplně nezmizela. Potom jsem rychlými kroky došel do koupelny a úlevně si vydechl, když jsem našel Saskii se vystrašeně krčit pořád na tom jednom a tom samém místě. Netřásla se už tolik. Nepřítomně se dívala dopředu a na tvářích jí zasychaly slzy. Andělský smutek.

„Dřív nebo později mě dostanou,“ zašeptala. Zněla příčetně. Jako kdyby s jejich odchodem ji přestaly trápit bludy.

„Ne, když tě nebudou mít, jak nalézt.“

Saskia zvedla hlavu. Očima se tiše ptala.

„Vím, jak tě skrýt před jejich zrakem, ale nebude se ti to líbit.“