COLDER THAN ICE ✔

SASKIA

Kůže mě pálila jako kdyby ji olizovaly plameny.

Bolestně jsem zaúpěla—nebo jsem to možná jenom chtěla udělat, ale neměla jsem na to dost velkou sílu. Na pozadí zavřených víček jsem viděla vysoké postavy, které mě zahnaly do kouta, ale nebylo kam utéct. Jedna z nich ke mně natáhla ruku, ale ještě předtím, než se mě stihla dotknout, jsem procitla.

Prudce jsem zalapala po dechu a otevřela oči.

Nikdo nade mnou nestál. Nebyl tu ani oheň. Byla jsem tu úplně sama, ale neměla jsem tušení kde vlastně. Dívala jsem se do šedivého přítmí. Cítila jsem, že nehty zarývám do hebké látky. V očích mě začal štípat slaný pot. Několikrát za sebou jsem zamrkala a potom jsem si uvědomila, že mě nejspíš vzbudila bolest, která s nabíjejícím vědomím sílila.

Soustředila se však do jednoho místa. Záda.

To uvědomění mě praštilo jako pěst do břicha. Těžce jsem polkla. Rozpomněla jsem se na události posledních... minut, hodin, týdnů? Nedokázala jsem to říct s jistotou. Mohla to být jen chvíle, ale třeba i celá věčnost.

Viděla jsem protáhlé špičaté tváře a osoby kterým patřily, v rukou svíraly nože a říkali něco o sečtení, odpuštění a očištění. Silné ruce mě držely, abych se nemohla hýbat, jakmile nade mnou byl vynesený soud.

Nedovolila jsem si ani se pohnout. Cítila bych, že tam nejsou.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Potlačila jsem slzy, které se mi valily do očí. Mezi tou agónií jsem stále doufala, že se probudím a z toho všeho zbude jenom noční můra, na kterou budu nerada vzpomínat.

Tentokrát jsem ale neviděla ostří a plameny, ale muže. Polonahého, s havraními vlasy a žhnoucíma očima volajících po mně.

Prudce jsem se zvedla do sedu, ale okamžitě jsem toho zalitovala. Celým tělem mi projela bolest. Zkřivil se mi celý obličej a skrz zuby mi uniklo zasyčení. Tepalo mi ve spáncích a v uších mi začalo pískat.

Musela jsem počkat minutu nebo dvě, než ta muka aspoň trochu odezněla a potom znovu zamžourala před sebe. Byla jsem v pokoji. Ložnici. Na obrovské posteli, vedle které stál noční stolek s budíkem. Na stěně viselo několik malých obrázků. Vypadalo to tu tak lidsky. Když jsem se podívala dolů, měla jsem přes sebe nataženou slabou přikrývku a skoro každou část těla v obvazech.

Co jsi zač? zeptala jsem se sama sebe v duchu.

Ať už to byl kdokoliv, nebyl člověk. Démon. Musela ho ke mně přilákat andělská mana stejně jako všechny ty kreatury.

Které se stáhly, jakmile přišel on. Neměla jsem tušení, komu jsem se dostala do rukou, ale ani jsem to zjišťovat nechtěla. Musela jsem vypadnout.

Odrhnula jsem ze sebe přikrývku. Posunout se jen o píď mi přinášelo neskutečná utrpení, ale oproti tomu všemu to vlastně bylo nic.

Postavila jsem se na bosá chodidla a dřevěná podlaha pode mnou tiše zavrzala. Přimhouřila jsem jedno oko a přestala se hýbat. Zaposlouchala jsem se do ticha, ale nic jsem neslyšela. Napřímila jsem se a trochu zavrávorala. Byla jsem moc slabá, ale nemohla jsem se spoléhat na to, že si pro mě nepřijde, dokud se nezotavím. Byla jsem přesvědčena o tom, že mi pomohl jen, aby mohl zkonzumovat víc síly ne jen ty zbytky, co ze mě zbyly.

Dveře od ložnice byly otevřené do chodby.

Práh místnosti jsem přecházela s tím, že jsem neměla co ztratit. Dřív nebo později se mě stejně chystal zabít. Musím se o útek aspoň pokusit.

Velmi pomalu jsem přešla krátkou chodbu se třemi dveřmi. Jedny z nich byly ložnice, druhé koupelna a třetí zavřené.

Došla jsem ke schodům. Podívala jsem se z nich dolů a znovu se zaposlouchala. Tentokrát jsem však něco zaslechla. Nedokázala jsem ten zvuk však identifikovat a nebyla jsem si ani jistá, jestli byl z domu. Byl hodně tichý, takže klidně mohl vycházet zpoza dveří nebo oken.

Chytila jsem se za zábradlí a pomalu se rozešla dolů. Musela jsem se zakousnout do spodního rtu, abych nesténala bolestí.

Ocitla jsem se přímo naproti vchodovým dveřím. Kliku jsem měla na dosah ruky a nikde nikdo. Potom něco zapraskalo a já jsem skoro vylétla z kůže. Prudce jsem se sebou trhnula. Převážila se na jednu nohu, která mě ale nezvládla unést, takže jsem se svalila na zem. Celým tichým domem se ozvala hlasitá rána, jak mé tělo dopadlo na podlahu.

Srdce mi vylétlo až do krku. Když jsem se podívala směrem, odkud se ten zvuk ozval, dívala jsem se do obýváku. Na velké televizi něco běželo, ale zvuk byl ztišený. Osvěcoval celou místnost uprostřed ní se něco krčilo při zemi. Hýbalo se to. Několikrát za sebou jsem zamrkala, abych si byla jistá, že je to doopravdy člověk a potom jsem si všimla, co je vyskládáno všude kolem něj.

Dlouhé, hladké, bílé jako čerstvý sníh. Ze tmy mě pozorovaly dvě oči, v kterých tancovaly plameny. Poznávala jsem je, protože byly to poslední, co jsem viděla, než mě zachvátily mdloby. Démon ze mě nespouštěl zrak jako kdyby si snad chtěl být jistý, že ho pozoruji.

A při tom olizoval morek z kostí křídel, které kdysi patřily mě.