Podvol se mi! (Loki ff)

Cesta k posvátnu

„Liv, posloucháš mě?" promluvila na mě Frigga u snídaně. Při zaznění svého jména jsem sebou lehce trhla. Vůbec jsem netušila, co Frigga celou dobu říkala.

„Omlouvám se," sklopila jsem pohled. Myšlenkami jsem byla úplně jinde. Přesněji — na jedné opuštěné chodbě paláce. Myslela jsem na to, jak se mi Loki zdál najednou, aspoň na zlomek vteřiny, jiný... víc lidský. A taky jsem se nemohla ubránit myšlence na tu tichou blízkost, která byla... děsivě příjemná.

Frigga mě pozorovala s mírným úsměvem. Tím typem úsměvu, který naznačuje, že vidí víc, než si myslíte.

„Zajímavé," řekla jen tiše.

„Co je zajímavé?" nadhodila jsem nechápavě.

„Ten způsob, jakým se ztrácíš ve vlastních myšlenkách," odvětila. „Jako by tě něco nebo někdo nutil přehodnocovat tvé soudy."

Zamrkala jsem. „To zní, jako byste něco věděla."

„Možná," pousmála se. „Nebo možná jen vidím, jak někdo velmi mladý začíná cítit něco, co si nechce přiznat."

Překvapeně jsem vyklenula obočí. „Nevím, o čem mluvíte."

„Dobře," řekla prostě, ale bylo mi jasné, že mým slovům nevěří. Ostatně i já věděla, že nejsou upřímná. Proto jsem rezignovala. „Jak to všechno víte?" zašeptala jsem.

Frigga se opět pousmála. „Kdysi dávno jsem bývala Nornou."

Zvedla jsem hlavu. „Nornou?"

„Jednou z těch, kdo vidí, co bylo, je i bude. Ale když jsem se stala Ódinovou manželkou, musela jsem své místo opustit."

„Takže... vy znáte budoucnost? I tu mou?" Znělo to tak nereálně, a přesto vůbec nebylo těžké tomu věřit. Tohle byl Asgard. Tady se realita ohýbala podle pravidel, která jsem ještě nestihla pochopit.

„Ano," přikývla. „Ale není mojí rolí ji měnit. Ani odhalovat."

„Proč ne?" I když jsem se tomu snažila zabránit, slyšela jsem, jak můj hlas zní trochu zklamaně. Chtěla jsem se jí totiž zeptat, jestli se ještě někdy vrátím domů. Jestli znovu uvidím Lanu. Nebo jestli se mám konečně vzdát jakékoliv naděje a řídit se radou, kterou mi dal Loki ten den, kdy jsme spolu uzavřeli dohodu: Čím dřív na svoje milované zapomeneš, tím líp pro tebe.

„Protože každý krok, který uděláš, tě formuje. Pokud bych ti řekla, co tě čeká, nebyla bys to už ty, kdo rozhoduje o svém příběhu." Frigga se odmlčela a já se rozhodla, že na ni dále naléhat nebudu. Bylo mi jasné, že víc o budoucnosti se již nedozvím. Rozhodla jsem se tak zeptat na něco jiného.

,,Co se stalo s Ódinem?"

Viděla jsem, jak Frize z tváře zmizel úsměv a vystřídal ho ztrápený výraz. ,,On...není mezi námi," řekla tiše.

V tu chvíli jsem se cítila hrozně, že jsem otevřela téma, které ji očividně tížilo. Nechtěla jsem jí ublížit. Ticho mezi námi pak ale nakonec prolomila Frigga.

„Pojď. Chci ti něco ukázat." Zvedla se od stolu a natáhla ke mně ruku. Nechápavě jsem na ni pohlédla a pak se pomalu zvedla.

Po snídani mě Frigga vyvedla z paláce. Nevěděla jsem přesně, kam míříme, ale Frize jsem důvěřovala, takže jsem jí ochotně následovala.

Nejprve jsem si myslela, že třeba půjdeme do zahrad, ale Frigga směřovala jinam. Zahradami jsme sice prošly, ale poté jsme mířily dál.

Kolem nás se objevily stromy, které nám lemovaly cestu.

,,Kam to jdeme?" Už jsem to nevydržela a musela se zeptat.

,,Uvidíš, má drahá. Už to není daleko." Nechápu, že jsem vůbec čekala přímou odpověď.

Ještě chvíli jsme mířily hloub mezi stromy, až jsme se zastavily v jakémsi hájku.

Přestože jsme nepřekročily žádný práh, přišlo mi, jako kdybychom vstoupily do jiného světa. Bezpochyby se jednalo o posvátné místo.

Vysoké stromy se zde tyčily jako prastaří strážci, jejich větve nám nad hlavami tvořily jakýsi zelený baldachýn. Sluneční paprsky si sem hledaly cestu jen stěží.

Mechem porostlé kameny lemovaly cestičku, která vedla k nízké skále uprostřed mýtiny. Z jejího úbočí pomalu vytékal potůček.

Kolem skály se rozprostíraly silné kořeny. Některé byly tak mohutné, že se přes ně muselo přelézt. Vzduch byl nasáklý vůní jehličí, květin a vlhké hlíny.

Krása tohoto místa mi vyrazila dech. Bylo to tu tak jiné než zlatavý palác Asgardu, ale stejně úchvatné.

Zůstala jsem ohromeně stát na místě a sledovala Friggu, jak z proutěného košíku, který s sebou přinesla, vyndává malý uzlíček. Přistoupila blíže ke kamenu, pod kterým zurčila křišťálová voda, a rozprostřela na něm obsah, který byl v tom pláténku zabalený.

Zvědavě jsem natáhla krk, abych viděla, co Frigga rozkládá na hladký kámen porostlý mechem. Několik rudých bobulí, sušené byliny s nasládlou vůní, kterou jsem nedokázala pojmenovat, a malá dřevěná miska, v níž se leskla hustá, jantarová tekutina — připomínala med, ale něco mi říkalo, že je to víc než jen obyčejná sladkost. Frigga pak něco tiše pronesla, ale byl to ten prastarý jazyk, kterému jsem nerozuměla, a kterým jsem už kdysi slyšela mluvit Lokiho.

Přestože mi význam slov zůstával neznámý, bylo mi jasné, že se jedná o nějakou modlitbu a předměty rozprostřené před námi jsou obětinami.

,,Proč jste mě sem vzala?" odvážila jsem se po chvíli zeptat, když Frigga svou modlitbu dokončila.

S úsměvem se na mě otočila. ,,Víš, tohle místo je zvláštní. Leží blízko kořenům Yggdrasilu a moudrost tu proudí zemí i vzduchem. Je to místo, kde se svět dotýká osudu." Zvedla se a oprášila si šaty. ,,Je to dobré místo k přemýšlení a poznání sebe sama."

Podezřívavě a opět nechápavě jsem si ji změřila pohledem. ,,Dobře...a co to tedy znamená pro mě?"

Frigga se krátce zasmála. ,,Nutně nic. Vzala jsem tě sem hlavně proto, že mám ráda tvou společnost. Navíc jsem myslela, že by ti takové místo, které by ti mohlo pomoci utřídit své myšlenky, přišlo někdy vhod."

Místo to bylo opravdu zvláštní, nezvyklé, trochu děsivé a přesto... když jsem se dlouze nadechla, cítila jsem, že v sobě nacházím jakýsi vnitřní klid. Jako kdyby ze mě veškeré napětí a strach za poslední dny opadly. Cítila jsem se tak nějak v bezpečí a jako kdybych byla zase doma.

,,Myslím, že bychom se měly zase vrátit." Frigga ze země zvedla nyní již prázdný proutěný košík.

Já se v tu chvíli zamrkáním vzpamatovala. "Ne," vyhrkla jsem bez přemýšlení. ,,Já...mohla bych tu ještě chvíli zůstat?" Nevěděla jsem proč, ale toho pocitu, který ve mě toto místo vyvolalo, jsem se ještě nechtěla vzdát.

Frigga se na mě opět usmála. ,,Jistěže. Můžeš tu zůstat, jak jen dlouho si budeš přát." Přejela mi konejšivě po paži. ,,Děkuji za dnešek."

,,I já. Děkuji vám za všechno." Frigga mi jen laskavě stikla ruku a mě ponechala uprostřed hájku samotnou.

*

Když jsem osaměla, chvíli jsem jen stála na místě, aniž bych věděla, co dál. V uších mi znělo šumění listí, tlumený šepot prastarého lesa a tlukot mého srdce. Pomalu jsem se posadila na velký kámen uprostřed mýtiny. Sluneční paprsky, které dopadaly skrze koruny stromů, se lámaly o vlhké kapky rosy a vytvářely jemné duhové odlesky.

Zavřela jsem oči a chvíli jen dýchala. Vdechovala jsem vůni dřeva, hlíny a bylin. A snažila se nemyslet vůbec na nic. Prostě klid a mír a ticho. To mi od té doby, co jsem se tu ocitla, chybělo, ale tady se mi to podařilo opět najít a dodalo mi sílu pokračovat.

Nevím, jak dlouho jsem tu byla, ale vzhledem k tomu, jak sluneční světlo změklo, jsem tipovala, že déle, než jsem zamýšlela. Bylo rozhodně načase vrátit se zpět, a proto jsem vstala a k tomuto čarovnému místu se otočila zády. Vykročila jsem zpět k Asgardskému paláci.