Argon

vyzrazení tajemství

Už to dál nevydržím, musím to někomu říct. Rozhodla jsem se, že to řeknu mé sestřence Clies. Je to vlastně moje nejlepší kámoška, protože se se mnou ve škole nikdo nebaví a já o to nemám ani zájem. Clies má narozeniny dva dny ode mě. Narodila jsem se 12.května na louce, co máme u domu. Náš dům je poslední v řadě 25 domů. Táta trval na tom, že chce mít dům dále od ostatních, tak nám Ewind povolil mít stavbu o 45 metrů dále než je normální vzdálenost mezi domy. Domy jsou od sebe vzdáleny 15 metrů, kvůli častým bouřkám.
Jdu na louku a pozoruji krajinu kolem sebe. Vidím krásné zelené stromy a trávu. Nad hlavou mi létají ptáčci s potravou pro své mláďata. Zavřu moje modré oči a poslouchám šum lesa, když v tom na mě zavolá hlas, který moc dobře znám.
Otočím se a vidím, kaštanově hnědé vlasy Clies. ,,Cos potřebovala" ptá se mě Clies svým sametovým hlasem. ,,Řeknu ti to na ořechu" odpovím ji. Nic proti tomu nemá a tak společně jdeme k ořechu. Přemýšlela jsem, kde bych jí to měla říct a napadl mě jen tento strom.
Když jsme byly s Clies malé, lezly jsme na tento strom , protože jsme tu měly klid a nikdo nás neotravoval.
Takže jsem začala.... ,,No, Clies zjistila jsem něco hroznýho." začala jsem nejistě. ,,Jo,a co?"zeptala se Clies. V duchu si říkám bude to dobrý, ale něco mi říká, že Clies a její rodinu dostanu jen do průšvihu. ,,No, tak cos mi chtěla říct?" ptá se. ,,No...." musím to říct, tak jo. ,, Zjistila jsem, že v mouce, kterou dostáváme na sklizni je tento modro-bílý prášek." tak a je to venku pomyslím si, ale nemám čas na přemýšlení, protože na mě Clies sype další hromady otázek.
Už z toho koktám. Když jsem viděla Cliesin výraz snažila jsem vypadat, že toho lituju, že jsem jí to řekla, ale ve skutečnosti se mi trochu ulevilo, že sdílím tento problém i s někým jiným něž jsem jenom já.
S Clies jsme nasbíraly zralé ořechy, protože dnes Mellis se svou rodinou u nás večeří. Je totiž první neděle ze dvou měsíců. ,,Už bysme měli jít domů" řekla jsem. Tak jsme seskočily a Clies se šla domů ustrojit do jejich oblíbených proužkovaných šatů. Já se pomalu loudám k našemu domů. V kuchyni se peče husa. Budeme ji mít s pečenými ořechy a omáčkou, která nevím, jak se jmenuje, ale mám ji moc ráda. Chutná po mandlích, ale je o něco sladčí.
Vylouskávám ořechy a dávám je zapéct s karamelovým cukrem. V kuchyni všude voní ovoce, protože Rous chystá puding s ovocem. No, vlastně jsem našla pár jahod, tak je máme k vanilkovému pudingu.
Večeříme u stolu pro osmičlennou rodinu a pochutnáváme si na jídle, které si ostatní rodiny nemůžou ani dovolit. My normálně jíme kořínky a, když se zadaří tak i nějaké brambory. Tuhle hostinu si dovolíme jen jednou po sklizni, když máme dostatek jídla, protože tyto potraviny se rychle kazí. Tohle to máme místo dárků a oslav na Vánoce,Velikonoce, svátky a narozeniny.
Po večeři máma odnesla talíře a já jsem donesla karty, které jsem dostala od mýho tátu. Rozdávám a jako vždy Rory vyhrává. Už mě to štve, nikdy nevyhraju. Potom se loučíme a mě napadlo, že by u nás mohla Clies spát, tak si zase vyslíkne kabát a jdeme společně do mého pokoje.
Myslím si, že je ještě rozrušená z našeho rozhovoru na ořechu, ale já dělám jako, že si ničeho nevšímám. ,,Tak... co budem dělat?" zeptám se . ,,Nevím, co chceš ty?" oplatí mi optání. ,,Tak co kdybysme si udělaly ,,kroniku" z našich fotek?" ,,Dobře." Tak se dáváme do práce.
Chystáme si nůžky, lepidlo, papír a tvrdé desky. Nadpis jsme ještě nevymyslely, tak zatím hledáme fotky v mé plechové krabici, které by se daly použít. Našla jsem fotku, kde jsem já, můj otec a Luis- náš první pes. Z očí mi vytekla slza, ale hned jsem si jí utřela a dělala jsem, jako kdyby mi do oka něco spadlo, ale po několika dalších podobných fotkách se úplně rozbrečím. Takže já i Clies usoudíme, že si půjdeme lehnout a začneme to dělat až zítra.