Argon

Podvod

Jdu pořád dál..... Jsem celkem unavená, ale nezastavuji, protože se začíná stmívat. Teď jsem minula 28 kolík, takže už jsem docela blízko. To je asi 7,5 km.
To bych mohla ujít Za hodinu a dvacet pět minut, ale to by byla už tma a to si nemůžu dovolit potulovat se po tmě v lese. Ještě bych zabloudila. Přece jenom tu jsem třetí den a neznám to tu.

Střídavě běžím a rychle jdu.
Mám zvýšený tep a jsem hrozně zadýchaná. Na okamžik zastavuji, ale pak slyším pokřiky nějakých lidí ,a proto se znovu rozbíhám.
Proběhla jsem vodou.... Dívám se na svoje mokré boty. Cítím chlad v botech a mám úplně promočené i ponožky.
Hlasy jsou čím dál blíže, ale nemám sílu na to, abych se znovu rozběhla. Přemítám si v hlavě, kolik jsem mohla uběhnout km.
Stojím v blízkosti dvě stě metrů od 25 kolíku. Takže jsem uběhla rychlým klusem zhruba 4,5 km.
Slyším zašustění listí a na poslední chvíli uskakuji do křoví. Dopadám na tvrdou zem. Posazuji se abych viděla co se děje.
Vidím dva silné chlapy, kteří jsou oblečení v maskovací kombinéze. Muž, který jde první drží v ruce zeleně svítící lampu.
Přemýšlím co by se stalo, když by mě našli. Zabili by mě? Odvlekli by mě někam a prováděli by na mě pokusy? Mučili mě? Mé obavy jsou čím dál tím víc větší.
Dobře.... musíš se uklidnit říkám si sama pro sebe. Vymysli plán, jak utéct. Jediné co mě napadá je odplazit se.
Můj instinkt mi říká, abych utekla a zachránila si život, ale má zvědavost je větší něž můj strach a tak zůstávám, protože mě zaujímá jejich hovor.

------------------------------------

Muž, který nese zelenou lampu se ptá : ,, Bille, nechápu, na co je to cestování každou noc kvůli hledání uprchlíků. Musíme je hledat v bouřce, sněhu, vedru, zimě, dešti..... a stejně jsme nikoho zatím nenašli.
Na co to potřebuje? Stejně by se žádný uprchlík nedostal tak daleko.

Bill : ,, Steve, myslíš si, že mě to baví? Ale myslím si, že to za ty prachy co nám platí Ewind stojí. Ne?" říká Bill Stevovi.

Stev : ,, Jo, to jo. Do Caissoru bych se vážně už nevrátil. Jsou to hlupáci. Ani neví, že je Ewind okrádá. Jen dřou k ničemu. Jsou to hlupáci.

Bill : Oni to neví a ani se to nedozví! To sérum působí až dost dobře. A kdyby jim to někdo řekl víš co by se stalo, v*le! Musel by se celej Caissor zničit. A ten kdo by to řekl..... To nechtěj ani vědět co by s ním Ewind udělal.

------------------------------------

Chlápci odchází a já místo toho abych utekla tak sedím na zemi a přemýšlím nad jejich hovorem. Až po několika minutách mi dojde, že je tma a, že bych měla odejít. Zvedám se a oprašuji ze sebe hlínu. Chci se rozběhnout, ale pak se zastavuji, protože si všímám průhledné lahvičky.......
Jdu na místo, kde stáli ti dva muži
a zvedám průhlednou lahvičku s hustou modrou tekutinou. Lahvičku si přetáčím v prstech a snažím se najít popisku, co to je, ale je už tma a já nic nevidím. Dávám si lahvičku do kapsy od bundy a běžím směrem k úkrytu.
....
Asi za půl hodiny jsem tu. Chci otevřít dveře, ale zapomněla jsem si vzít od táty klíč. Marně lomcuji s klikou. Dveře jsou stále zamčené. Přemýšlím, že bych mohla vlést oknem, ale po tom si uvědomuji, že tu žádná okna nejsou.
Napadlo mě zkusit to otevřít sponkou. Vytahuji z batohu kancelářskou sponku, kterou jsem našla v tátové kanceláři. Mám ji v nejmenší kapse u nožíku, který jsem si vzala v kuchyni než jsme odešly.
Držím ji v ruce a kroutím ji v zámku, tak aby byla podobná jako klíč co pasuje do téhle díry . Po 20ti minutovém kroucení sponkou v zámku se mi konečně podařilo dveře otevřít. Vcházím do dveří....
Vím, že jsem chtěla zjistit, co je to v té lavičce, ale jsem tak unavená, že nemám ani sílu se vysléct. Odhazuji batoh do kouta a vycházím schody, tak jak jsem sešla . V botech i bundě.
Otevírám pokoj, kde jsem minule spala...... Skopávám ze sebe boty a vyslíkám si bundu. Lehám si tentokrát na spodní postel a přitahuji si k sobě lehkou peřinu. Zavírají se mi oči a zanedlouho usínám......