Argon

Pozorovatelna

Vcházím rychle do našeho pokoje a sedám si na postel. Rous se diví co se děje, vstává z postele a zavírá dveře, které jsem nechala otevřené, když jsem sem přišla.
Rous se mě ptá, co se děje, ale já nereaguju a rychle listuji v knížce, jestli nenajdu nějakou podobnou rostlinu. Vstávám a chci se rozběhnout za mámou, aby to nejedli, ale kniha mi padá z ruky a otevírá se na straně s podobně zbarvenou rostlinou, jako byla ta jedovatá. Zadívala jsem se na obrázek. Oddechuji si, když jsem si přečetla poznámku.
--------
Stejná jako prudce jedovaté atrabeldies, ale není jedovatá. Pozná se podle toho, že rostou u sebe v trsech.
---------

Zvedám knihu ze země a dávám ji na poličku.
Oddechuji si a sedám si těžce na spodní postel.
,, Co se stalo" ptá se mě Rous s nechápavým výrazem v obličeji.
,,Už nic, neřeš to" říkám jí a pokouším se o úsměv, ale má strnulá tvář mě neposlouchá a tak se mi jen podaří povytáhnout koutky.
Všímám si, že Rous už snědla snídani, kterou jsem nachystala.
Zvedám se a odnáším nádobí po snídani.
Scházím schody..... Pokládám nádobí na stůl a vytahuji si skleničku, kterou si napouštím vodou.
Po dopití jsem dala vše použité nádobí do dřezu a šla jsem na mé nové oblíbené místo..... na střechu. Vzala jsem s sebou i Rous. Sedíme na zemi. Rous se dívá do dálky, přičemž já ji splétám cop. Její světlé vlasy se lesknou ve svitu slunce a třpytí se. Její vlasy jsou tak pěkné a jemné. Mé vlasy jsou černé a neopečovávané.
Dopletla jsem jí ten cop a teď pozoruji, jak se podobá matce.
Já jsem celá po otci.
Rousiny kaštanově hnědé oči hledí do mých světle modrých. Pak Rous odtrhává pohled od mých očích a zadívá se do dálky. V jejích očích vidím stesk. Chci ji utěšit, ale jak chci říct první slovo otec řekne ,, holky pojďte, musíme jít...." a za chvíli zmizel v díře, která byla přikrytá poklopem.
Přemýšlím, kde se to tu naráz vzal, jaktože jsem ho vůbec neslyšela? pokládám si sama sobě otázky a při tom slézám po žebříku což si ani neuvědomuji.
Beru batoh ze skříně a dávám do něj deku. Pomáhám Rous nasadit její batoh a potom vyrážíme.
Táta zamyká dveře a dáváme se do pochodu.....
Cestou si všímám rostlin, které byly v herbáři rostlin. Tak..... dáváme si konečně pauzu. Usedám na pařez, který jsem viděla a srkám vodu, kterou jsem si napustila, než jsme odešli.
Asi po deseti minutách vyrážíme směrem ke kolíku 45. Celou cestu jdeme podél kolíků, takže vlastně v kruhu. ,, Jak dlouho ještě půjdeme?" ptám se. Vím, že jsme asi půl kilometru od 39. kolíku, ale nemám časový odhad, proto se ptám.
,, Ještě asi hodinu a tři čtvrtě" odpovídá mi táta. ,, Aha..." celou cestu chci být v nějakém domě, kde můžu být v klidu a můžu si dělat co chci a konečně, když můžu něco říct, řeknu jen obyčejná aha, jako kdyby mě to bavilo.
Celý zbytek cesty probíhá nemluvně. Kopu před sebou šedý kámen, který jsem asi před půl hodinou našla. Nebaví mě to, ale je to jediná věc, kterou mohu teď dělat a tak si kopu do kameně dál.

......konečně. Po dloooouhatánské cestě jsme konečně tu. Myslela jsem si, jakej to bude bejvák, ale vypadá to spíš  jako úkryt pro čřáky- lidé, kteří se už neuživili a museli prodat vše co měli a pracovat jen za jídlo a za látkový stan, kde spalo přes 250 čřáků.
Vcházíme dovnitř..... Není to tu zas až tak zlé, ale pochmurné. Časem bych si asi zvykla, ale nevím, jakou časovou hodnotu má slovo časem.
Jsou tu všude plánky, náčrty, konstrukce, čísla, texty a mnoho dalších papírů, které mají různý význam. Je to jak tátova pracovna v úkrytu, kde jsme teď spali.
Ale rozdíl je v tom, že tam byly papíry jen v pracovně, ale tady jsou všude. Na zemi, stole, posteli, gauči, skříni....... Všude!!!!
Asi z toho zešílím. Nejraději bych se vrátila ke kolíku 23. A teď mi to teprve docvaklo. Proč bych se tam nemohla vrátit? Jsem snad génius. Jsem šťastná, že zbytek svého života nemusím strávit tady....
Připravuji se..... tak jo. V hlavě mi jen hučí zeptej se! zeptej se!
zeptej se! zeptej se! ,, Mami?" začínám nejistě. ,, Víš je to pro mě všechno velkej šok. Napadlo mě, jestli bych nemohla zůstat nějaký čas v úkrytu, kde jsme tuto noc spali." vyloudila jsem ze sebe nadšeně. Matka se podívá na otce. Chvíli se jen na sebe dívají a potom si všimnu, že otec nepatrně kývne hlavou. ,, No tak dobře..... Když myslíš, že ti to pomůže, tak jdi." Řekla mi máma. ,, Díky." Rozloučila jsem se a vydala se sama na cestu....