Argon

odhodlání odejít

Chvíli se zarazím a rychle si vyzouvám boty, obouvám si zpátky papuče a rozepínám si mikinu, aby to nevypadalo nápadně. Chytám za kliku a náhlím pohybem levé ruky otevírám dveře. Ve dveřích stojí muž střední postavy, oblečený celý v černém obleku no spíš něco jako nablýskaná kombinéza s průhledným povlakem nahoře.
,,Co si přejete?" ptám se nejistým hlasem. ,,Mohu dál slečno Evenová?" ptá se ten zvláštní muž neurčitelným hlasem. ,, Jistě" odpovídám a v hlase mi zní obava o naší rodinu, ale usmívám se, abych zakryla můj strach.
,,Mami, máme vzácnou návštěvu." ,,Posaďte se" říká máma. Vidím na mámě úzkost, ale její výraz není o nic horší něž ten můj. ,,Děkuji, potřeboval bych s vámi mluvit o samotě" odpovídá muž mámě s úsměvem na tváři. ,, Armen jděte s Rous a Clies do pokoje." vidím, že by máma nejradši šla s náma, ale zůstává v kuchyni a chystá občerstvení pro návštěvu.
S Rous jdeme do pokoje a snažím se poslouchat rozhovor mámi a neznámého muže. ,, Jmenuji se Swans Beystris a jsem nový podstrážce. Pracuji pro pana Ewinda. " Už vím, že útěku se nevyhnu, hned jak se zavřou dveře vyhrabávám ze skříně starý batoh po otcovi.
,,Co to děláš" ptá se Rous nechápavě. ,,Snažím se nás zachránit" vyhrkávám ze sebe. ,, Můžeš mi aspoň říct co se tu děje?!" ,, Tohle jsem našla v mouce, kterou jsme dostali na sklizni" a házím Rous do klína uzavíratelný sáček s modro-bílým práškem.
,,Co to je?" ,,To přesně nevím, ale mám dojem, že je to něco jako podmiňovací prášek na to, aby byli lidé přístupnější a  zapomínali na svoje skutečné problémy. Když jsem to našla, tak jsem to ochutnala. Začala se mi motat hlava a po chvíli mi bylo hrozně dobře. A to jsem si vzala ten prášek nahrubo. Teď si představ, když tohle dáš do potravin, nic necítíš, ale jsi klidná a nemáš přehled, třeba co se děje s našemi věcmi. My si myslíme, že to odevzdáme do Wersu a potom to vše rovnoměrným dílem rozdělí, ale mám takový pocit, že si velkou část nechávají pro sebe. Ale to je jen moje teorie."  a podívám se na Rous.
Ta je celá bledá jako stěna. ,, Co máš v plánu udělat?" ptá se Rous, jako kdyby věděla, že něco plánuju. ,,Musíme zmizet." ,,Kam chceš jít?",,Pryč z tohohle města "odpovídám a rychle přihazuji potřebné věci do batohu. Beru i pár sycherhajsek, protože člověk nikdy neví, co se mu v divočině bude hodit. V tom si však vzpomenu na šedou budovu, fotky a kroniku. To taky vezmu s sebou.
Přemýšlím, jestli nemám vzít s sebou i Mellies a její rodinu, ale pak usuzuji, že bude lepší, když zůstanou doma.

,,Víš, jak si viděla tu plechovou budovu?" ,,Jo, co s ní má být?" ,,Půjdem tam, třeba tam budem chvíli v bezpečí. Na." podávám Rous plyšového pejska, kterého dostala od Clies ke čtvrtým narozeninám. ,,Já ho nechci. Jsem dost velká, nehraju si s plyšáky!" odsekává mi Rous, ale já vím, že by jí to bylo líto a tak plyšáka dávám do batohu ke mně. Zapínam si svůj batoh a v tom do dveří vstoupí máma. Vidím, že má na zádech batoh a v ruce drží baterku. Už se stmívá. ,,Mami, vyrazíme brzy ráno." říkám jí můj plán. ,,Ne, musíme vyrazit hned." v máminých očích vidím strach a odhodlanost odejít. ,,Dobře, odejdeme o půl noci." opravuji se. 
Šly jsme si lehnout, ale nikdo z nás nemohl usnout. Až o půl dvanácté Rous usla a mamka  taky chvíli zavřela oči. Jen já jsem nemohla usnout. Napadlo mě, že bych se měla rozloučit s Clies, tetou Mellies a kluky.
Vzala jsem si papír a tužku. Začala jsem psát vzkaz. Až jsem ho dopsala, dala jsem ho do mé poslední ozdobné obálky, které jsem našla u mamky v ložnici, tak mi je dala. Oblékla jsem si mikinu a vyšla jsem potichu z pokoje, abych nikoho nevzbudila. Obula jsem si boty a běžela jsem k domu, kde bydlí Mellies.
Obálku jsem chtěla dát do schránky, ale pak mě napadlo, že bude lepší, když to bude přes noc v domě. Dveře jsou zamčené tak lezu potichu na měděnou  rouru a vzkaz házím otevřeným oknem na ventilačku do pokoje. Vím, žel psaní bude v pokoji Clies, protože v noci si vždy otevírala okno.
Opatrně slézám  a vycházím z branky, zavírám ji a odcházím se slzami v očích. Nejraděj bych zůstala, ale vím, že bych ohrozila naši rodinu a to nemohu dopustit.
Přemýšlím, jestli nemám odejít sama a matku s Rous tu nechat, ale pak mi dochází, že by je nenechali žít a zabili by je. Přicházím domů a ani se nepřezouvám. Ještě dobaluju poslední věci a pak jdu vzbudit matku.
Chvíli sedíme na pohovce a po chvíli mi matka dává do ruky medailonek a říká, že to mi posílá otec.
Chvíli jsem, jako kdybych zatuhla, a potom mi dojde máma je s mým otcem v kontaktu! Vím, že teď to nemá smysl řešit, protože hádky na tak náročnou cestu, nejsou nejlepším přítelem.
,,Jdu vzbudit Rous" říkám mámě.
Asi po půl hodině opravdu vyrážíme ven z domu. Přecházíme louku a míříme směrem k hranici města. Není velká, ale nebezpečná. Je nabitá elektrikou.