Argon

Cesta

,,Nevěděla jsem co to je a tak jsem to ochutnala." říkám tátovi abych ho uklidnila. ,, No chvilkama budeš mimo, ale za pár dní to odezní" říká mi otec s úsměvem.
Rozmotávám mapu a snažím se zorientovat, kde se právě nacházíme. Rozhlížím se po okolí a najednou si všímám žlutého kolíku s číslem 8. Je zabodnutý do země, tak že polovina čouhá ven. Podívám se zpátky do mapy a všímám si, že je toto místo vyznačené i v mapě. Žlutá čára s nápisem č.8.
,,Co to je ?" ptám se se zájmem, protože mě zo docela zajímá. ,, To jsou orientační kolíky. Jsou uspořádané v kruhu. Všechny kolíky jsou od sebe vzdálené 1,5 kilometrů. Ve prostřed je skála, kde mám svou sledovatelnu." říká mi táta. ,, Co sleduješ?" ptám se. ,, Tu šedou budovu, na kterou ses dívala v mapě." Ahhhaaaaaa...... říkám si v duchu.
Tohle je zvláštní. Přemýšlím na co mu to je. Další nuda....ale když jsme si hrávaly s Clies tak mě to bavilo. Třeba bude zase.

Usedáme na kládu skáceného stromu, protože jsme všichni vyčerpaní. Táta říká, že za chvíli bude tma. ,,Musíme jít ke kolíku číslo 23. Mám tam úkryt na přespání." Cesta mě nebavila a tak jsem počítala kolíky, které cestou míjíme. Teď se nacházíme asi u prostřed mezi kolíky číslo 22 a 23. Dívám se do dálky. Jsme na kopci, takže vidíme les a celou Divočinu.
Dáváme se znovu do pochodu.

Jsem už unavená. Celou cestu sem jen přemýšlela a ani nevím o čem.
Teď mě napadlo, jak to zvládá Rous. Já toho vydržím hodně a už skoro nemůžu. A Rous.... má malá křehká sestra, která má ráda zvířata.?
Hledám Rous, ale nikde ji nevidím. Ohlížím se kolem sebe a tu si všímám, že Rous spí a otec ji nese na zádech. Usmívám se, jak vidím Rous spokojeně spát.
Už jdeme asi dvacet minut. Začíná trošku poprchávat. Sundávám si batoh, protože si chci vytáhnout pláštěnku, ale otec mě zastavuje, že už jsme skoro u cíle. Tak si dávám batoh zpátky na záda.
Zavírají se mi oči, ale už vidím úkryt na přespání.
Představovala jsem si to jako nějakou plechovou budku, ale je to malá útulná boudička postavená ze světlého dřeva.
Táta otevírá dveře a rozsvidcuje petrolejku. Rozhlížím se okolo sebe, takže si nevšímám, že nechávám za sebou otevřené dveře ,takže mě táta musí upozorňovat abych zavřela. Venku se docela dost rozpršelo.
Tiše zavírám dveře. Beru další petrolejku a rozsvidsuji ji. Je to tu docela útulné. Je tu jedna malinká místnůstka - předchodba , která navazuje na malou kuchyňku, která má místo dveří bílý závěs.
Z předchodby vedou strmé, úzké schody. Vystupuji po nich nahoru.... Jsou tu dva pokoje. Vstupuji do prvního pokoje a vidím  malou rozkládací pohovku a stůl, na kterém jsou plánky, obrázky, náčrty a další kupy papírů. Vycházím ven a vstupuji do dalšího pokoje.
Jsou tu dvě postele nad sebou a malý stůl se dvouma šuplíky. V rohu je skříňka. Když ji otevřu jsou tu ramínka a tři poličky.
Zavírám dveře a zavěšuji petrolejku na háček, který je vedle vrchní postele na zdi.
Sundávám si batoh ze zad a dávám ho do skříně. Dneska se mi už nechce vybalovat. Sedám si na spodní postel a najednou mě napadne, že jsem tu ještě neviděla ani jedno okno. Dívám se do stropu a všimnu si poklopu.
Vylézám na horní postel a otevírám poklop. Svinul se z něho provazový žebřík. Slezla jsem z postele a vylezla jsem po něm. Jsem zvědavá kam ten žebřík vede. Už jsem nahoře. Přemýšlím, jestli si to nechci ještě rozmyslet, ale vím, že když to nezjistím, tak nebudu spát. Vystupuju ještě po jedné tyčce a.... Jsem na střeše!!!! Je tu krásná výhled na les a jeho okolí. Asi půl hodiny tu sedím. Otec donesl spící Rous do horní postele.
Vylezl za mnou po žebříku. ,, Nechceš deku?" ptá se. ,, Díky" říkám a docela jsem i ráda, protože mi je docela zima. Když jsem vyšla ven ještě trošku mrholilo a tak jsem trochu mokrá. Oba se díváme do dálky. ,, Jak to zvládáš?" ptá se mi otec. ,, No... jsem docela unavená po té cestě." neutrálně odpovídám a přitom se úzkostlivě dívám do dálky. Co asi dělají Mellies, Clies, Rory a další. Ptám se sama sebe.
,, Jdi si lehnou." říká mi táta ,, mámě rozložím postel a já si lehnu na gauč." dal mi pusu na čelo a odešel. Za chvíli jsem sešla dolů a zavřela jsem poklop.
Sundala jsem ze sebe všechno oblečená a nechala ho ležet bez sebemenšího poskládání ležet na zemi. Schovala jsem se pod peřinu jen ve spodním prádle. Neumytá, prostě jen tak. A dívala jsem se na strop. Přemítala jsem si v hlavě co se stalo, proč, kdy, jak, s kým ..... Nemohla jsem usnout, i když jsem tak moc unavená. Pořád jsem sledovala nehýbající se strop. Už se mi zavíraly oči, až jsem usnula.

Najednou se rychle probouzím. Slyším bouchající rány. Mnu si oči o vylézám z postele. Otevírám poklop a rychle lezu po provazovém žebříku nahoru.
Zavírám za sebou poklop aby ty zvuky nevzbudily Rous. Prudce se otáčím a dívám se do dálky. Hodně daleko se mihotají zeleno bílá světélka, které se hodně pomalu přibližují. Lehám si na deku, kterou jsem tu nechala, když jsem šla spát.
Nevím, jestli nemám varovat otce, ale pak si všímám, že se v hodně veliké dálce rozsvidcuje světlo. Je to v místech, kde stála šedá plechová budova a tak usuzuji, že někdo otevřel její dveře.....

Tahle kapitola je pro tebe Luci ( lucap28) aby 23 nebylo málo. :-)
Díky za každý vote a koment :3