Ráno jsem měla hrozný hlad. Šla jsem do kuchyně. Rozkřápla jsem dvě vejce, otevřela jsem pytlík s moukou a chtěla jsem si udělat omeletu.U nás je omeleta vajíčko zasypané moukou a při troše štěstí usmažené na troše oleji.
Nachystala jsem si pánev a nalila jsem na ni trošku oleje. Vysypu si malé množství mouky do malé dřevěné misky.
Rozkřáplá vajíčka dám na pánev a zasypávám moukou. Zamíchám a nechám tři minuty vařit. Dávám si omeletu na talíř a polykám první sousto.
Ale zdá se mi ta chuť nějaká zvláštní, nahořklá. ,,Dala jsem tam té mouky moc? " ptám se sama sebe. Jdu se podívat do misky, kde jsem měla mouku. Mouce nic není. ,, Že bych to dlouho vařila?" pomyslím si.V tom si však všimnu, že v mouce je světlý modro-bílý prášek. Olíznu si prst a trošku jsem ochutnala.
Byla to hořká chuť. První, co mě napadlo je, že se to do té mouky omylem dostal, ale když otevřu další pytlík , tak jsem zjistila, že to není jen tak náhodou. V druhém pytlíku byl prášek také. Co mám udělat-ptám se sama sebe v duchu a přemýšlím: mám utéct, schovávat se nebo dokonce spáchat sebevraždu? Usoudila jsem, že to si ještě rozmyslím, ale teď si půjdu
ven provětrat hlavu.
Procházím se po louce a dívám se do dálky.
ČTEŠ
Argon
AcakJmenuji se Armen Evenová. Mám 16 let a bydlím v malém městě Caissor. Vše bylo dobré, dokud jsem neobjevila..... Od té doby se vše změnilo ...... včetně mě.
